Naše vyspělá, přetechnizovaná společnost naráží na problém hledání vlastní identity. Velké celky nefungují a rozpadají se. Renesanci zažívá původní rukodělná práce a poctivě a s láskou vyrobené či vypěstované zboží. Najednou zase začíná být důraz na fungující rodinu, přátelství, vzájemnou pomoc, respekt, spolupráci.
Vývoj nedávné doby nám všem tvrdě připomněl, že pracovat a žít pro majetek, je začarovaný kruh, který z logiky věci nemá konec. Ona to totiž není spirála. Po šroubovici se můžeme životem pohybovat nahoru nebo dolů. V kruhu jsme na stejném místě, jen se nám stále rozšiřuje. Potřebujeme víc, proto musíme víc pracovat. Potřebujeme modernější a novější, proto se musíme víc zadlužit. Ovšem omyl. Nepotřebujeme. Z nějakého majetnického prapuzení chceme. Náhrada štěstí, možná jen přiblížení se pocitu štěstí.
Tak, jak se začíná konečně upouštět od náhražek například v potravinářství, tak bychom měli zavrhnout naše falešně zvolené blikající modly, náhrady skutečného života, skutečného prožitku, skutečného pocitu.
Kluci si řekli, že postaví loď z PET lahví a doplují z Nymburka do Hamburku. To je ryzí a opravdový sen. Vlastníma rukama pracují na plavidle, které jim má jejich pohádku splnit. Na vlastní kůži zažijí to velké dobrodružství a skutečné pocity nám pak po návratu budou sdělovat. Držím jim palce, nechť se vše v dobrém podaří.
josef.podolak@denik.cz