V mém případě to navíc bylo umocněno faktem, že jsem se právě vrátil ze čtrnáctidenní dovolené a poslední víkend jsem strávil na jednom z nejsvobodnějších undergroundových festivalů na Moravě. A teď vězení!

Už při příchodu, ještě než jsem stihl zmáčknout tlačítko zvonku u hlavní vrátnice, ozval se odkudsi nade mnou z reproduktoru hlas: „Chvilku počkejte." V tu chvíli mi došlo, že už jsem sledován. Pak muži v uniformě za sklem odevzdáte občanku, dostanete klíč od skříňky, kam si uložíte prakticky všechny vaše věci (jednak by vás tam s nimi nepustili, jednak máte obavu, že by vám je uvnitř některý z vězňů mohl ukrást). A čekáte, až vás hlas z reproduktoru vyzve k prohlídce u bezpečnostního rámu.

Tu si tentokrát bude dlouho pamatovat kolega novinář, kterého vysvlékli do půl těla, neboť neustále něco pískalo. Byly to kovové přesky od kšand. Šle nakonec musel sundat, aby prošel bez pípání.

Když jsme se blížili k hale, kde byli shromážděni vězni v očekávání příjezdu ministryně práce, už před vchodem byl slyšet ryčný hlas dozorce. „Co to děláš na tý židli? Seš normální? Seď 
v klidu!" mluvil rázně k jednomu trestanci.

Půvabnou kolegyni novinářku pak většina vězňů sjížděla pohledem, asi jako by si ji prohlížel každý muž po velmi dlouhé sexuální abstinenci.

Když se za námi zavřely dveře vrátnice a my byli opět na svobodě (ano, v tu chvíli se skutečně cítíte jako po propuštění), zhluboka jsem si oddechl. „Už sem nikdy nepojedu," zaslechl jsem vedle sebe mumlajícího si kolegu s trudnomyslným výrazem ve tváři a kšandami v batohu.

Na druhou stranu si člověk uvědomí, jaký je pobyt na svobodě neuvěřitelná výhoda. A že to není samozřejmost. Dodnes se občas v noci probouzím a v hlavě mi zní slova zástupce ředitele jiřické věznice, která pronesl někdy před deseti lety při mé první návštěvě tohoto zařízení. „Stačí hloupá chyba za volantem 
a můžeme se tady na druhé straně v mžiku ocitnout vy i já."

miroslav.jilemnicky@denik.cz