Vůbec jsem se netěšila a připadalo mi to, jako by mě chtěli zavřít do vězení. Vzpomínám si, jak mě maminka ráno uklidňovala a řekla mi, ať se nebojím, že ve škole najdu nové kamarády a kamarádky, se kterými se budu pak vídat celý život.

A měla pravdu. Tehdy jsem už před školou poznala svou kamarádku, která se mnou chodila na kreslení. Byly jsme nadšené, když jsme zjistily, že budeme spolu ve třídě. A hned jsme si také sedly vedle sebe. Za námi se usadil Míla s Pavlem a hned od prvního dne bylo jasné, že to s nimi nebudeme mít jednoduché. Pavel byl totiž velký sígr a hned od prvího dne otravoval všechny holčičky ve třídě. Také jsem mu to hned za pár dí nandala. Šli jsme jednou ze školy a Pavel mojí kamarádce podrážel nohy. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Rozmáchla jsem se pytlíkem na bačkory a flákla mu jí přes obličej. Od té chvíle bylo jasné, co si o něm myslím a dal pokoj… Po letech jsme se tomu zasmáli.

Paní učitelka Protivová měla velmi nevhodné příjmení, protože na nás byla velice milá, bylo jí tehdy už tak kolem padesátky. Zpětně jsme se se spolužáky shodli, že to byla naše nejmilejší paní učitelka v životě. Začala mluvit k nám a našim rodičům a já jsem hned věděla, že je to taková naše chůva. Přestala jsem se v ten okamžik bát, že se mi ve škole nebude líbit.

Jen mě dodnes mrzí, že z toho prvního okamžiku nemám žádnou fotku. Opečovávala bych ji jako oko v hlavě. Ale vzpomínky jsou celých téměř čtyřicet let velmi živé.