Zvlášť když prý sen netrvá déle než tři vteřiny. Mně se teda zdají klidně celou noc.

Nezapomenu na sen, kdy mě před píchačkami ve fabrice vyzývá nahá herečka Dáša Veškrnová, abych ji následoval do podzemí. Ona jen něžně nazvedla nějaký dřevěný poklop. Co bych nešel, že? Dole mastili čerti mariáš a dál nevím. Připomínám, to ještě nebyla prezidentovou ženou.

Na úterý jsem měl opět jeden ze svých mnohovrstevnatých snů, ale na jeho část si pamatuju přesně. Ležel jsem v peřinách s dívkou. V nohách ležela ještě jedna dívka. S tou první jsme se muckali a tak se přikrýváme dekou, abychom zůstali sami. V tom je ale v naší posteli ještě malý mužíček, kterému říkám automaticky Šimša a hrajeme hru na slova, co se rýmují. Přidávají se všichni: Lopata – Kravata – Kněžice – Jitrnice – Vzdech – Pech – Láska – Páska – Polštář – Mecenáš – Šimša – Prašan. Smějeme se jako smyslů zbavení.

Šimša je podobný filmové zmenšenině pana Tau. Můj pan Tau má zacákané lacláče a zívá. „Jdu spát,“ prohlásí najednou. Vyleze na peřiňák, kde mám staré rádio. Otevře si reprobednu jako dveře. Vidím tam malinkou postel, noční stolek. Šimša si vleze na postel v botách a hned spí. Pak jsem usnul i já. Ráno po dívkách a Šimšovi ani památky.

O snech psal můj známý zrovna včera na Facebooku. „Sny jsou víc než realita, muj brácha je v nich Elvis Presley v okovanejch kozačkách, Praha je tam vlastně jenom ulice v Lysý nad Labem. Umím tam dejchat pod vodou, jsem součástí hejna sardinek, voda neteče, ale vytváří stěnu jako pevnej materiál. Umím lítat, ovládat lidi, vidím sám sebe z pohledu jiný osoby, a třeba dneska jsem byl kapitán na lodi lovící kosatky,“ píše Martin studující oděvní školu.

Realita je občas nudná a šedivá. Sny jsou částečným odrazem reality. Jistě, Šimša není pan Tau. Ale slova, která se někdy rýmují a někdy vůbec, bych si s ním s chutí ještě zahrál. Kšandy – Švandy – Klestí – Štěstí – Máslo – Uzený.

lukas.trejbal@denik.cz