To, že je nepřehledná a nemusí naštvat jen řidiče aut, jsem se přesvědčil už téměř před třemi desítkami let, kdy jsem v Městci prožil dětství.

Jako malý kluk jsem tátovi jezdil na kole pro pivo do baňky na Starou Poštu, jejíž výčep stejně jako dnes fungoval na rohu kulturáku, tedy u oné křižovatky. Mohlo mi být tak deset. Bylo léto, slunce pálilo, žízeň veliká. Do bandasky se vešly přesně tři kousky, část moku i s pěnou jsem před hospodou jako vždycky ochutnal. Nepovezu tátovi nic zkaženýho, že jo.

Pak nasednu na kolo a vyjedu na křižovatku. Sesednu a pohupkávám s kolem blíž ke křižovatce, abych viděl, jestli od nemocnice nic nejede. Jelo, ale auto bylo daleko. Bandaska se kýve na řidítkách a já se rychle snažím naskočit na kolo a křižovatku projet. Jenže kolenem jsem baňku přimáčkl na řidítka, ta se otočila o 180 stupňů a já hodil uprostřed křižovatky hroznou mrchu.

Auto brzdilo, pivo vylitý, koleno odřený, chlapi za oknem na Poště se mohli potrhat smíchy. Ostuda až na půdu.

I ve světle této události prosím dopravního inženýra: schvalte to zrcadlo!

miroslav.jilemnicky@denik.cz