Byla to láska na první pohled. Sluchátka na uších, rozsvícené červené světlo nad dveřmi, zvednutá ruka, doprovázená slovy: Jedem, ta zvláštní vůně studia, listování na želvím internetu agenturními zprávami. Připadalo mi to všechno jako ve snu.

Z něho mě vedení rádia brzo probudilo, když nemělo na výplaty. Skoro všichni jsme byly děti konkurzu a skoro nikdo ještě neměl svoje děti. Záloha střídala zálohu. Pak se to celé podělalo, když rádio postupně někteří „milí“ ředitelé vlastně vytunelovali.

Do rádia jsem se vrátil po pár letech. Kamarád mě pozval do internetového s názvem Akropolis na pražském Žižkově. Povídali jsme si o muzice, poezii a tak. A zase to kouzlo studia, sluchátka, letmé polibky mikrofonu. Na chvíli jsem se rozmluvil a začal se ptát moderátora. „Tak kdo je tady host a kdo moderátor?“ pohrozil mi s úsměvem.

Před časem jsem dostal starý aparát Philips s naladěnou stanicí Český rozhlas 2 – Praha. A je to někdy skutečný balzám na duši.

Z rádia čtou herci povídky, Mirek Kovářík recituje stále básně nezavedených autorů v pořadu Zelené peří, nedávno šel dokonce pořad zvuků. V něm zaznělo vyzvánění telefonu, cinkání tramvají i klapot vík od konví mlékařů. Vždycky mě to tak nějak uklidní. Srdeční chlopeň zadrží víc krve a hlava přestane bolet.

Do rádia jsem se vloni přeneseně vrátil s kolegyní Olgou Havránkovou. Na boleslavské Jizeře totiž namlouváme minutku s názvem Co přináší dnešní Nymburský deník. Pozor, svítí červené světlo, zvedám ruku a jen tiše syknu: Jedem.

lukas.trejbal@denik.cz