O víkendu vrcholí velký svátek lidí s menšinovou sexuální orientací. Říká se jim LGBT plus komunita nebo také queer. Setkání Prague Pride je kolotoč kulturních akcí, přednášek, seminářů a mejdanů až do rána, které si pomalu nezadají s Karlovarským film festivalem. Vše vrcholí nevázaným průvodem ne nepodobným starověkým orgiastickým kultům.

Jako vždy se najdou lidé, kteří budou znechuceni mírnými či většími oplzlostmi. Nejen zarytí konzervativci, ale všichni usedlí, kterým se výstřednosti zajídají. A jako vždy se sejde nepatrný a poněkud šedý hlouček zastánců tradiční rodiny.

A jako vždy se zvednou otázky: Nač to okázalé přihlášení k sexuální rozmanitosti? Vždyť dnes si mohou i v poněkud staromileckém Česku studenti vybírat, k jakému pohlaví mají být řazeni. Ve starých zemích Unie vlají duhové vlajky na nejvyšších úřadech, jsou jimi zaplaveny ulice. Takříkajíc většinová společnost nejenže homosexuály neutlačuje. Radostně je vítá a chce jim vynahradit příkoří, které jim způsobila prudérní společnost, vykládající si křesťanství zcela hloupým způsobem.

Odpověď je prostá: Proč si neudělat party, když je příležitost. Řekněme, že by nějaká Aliance pro rodinu měla dost přitažlivosti a organizačních schopností, aby uspořádala Marriage Pride. Na závěr by senátorka Daniela Kovářová dala medaile párům, které jsou si nejdéle věrny. To by byla podívaná.

Ale nebuďme tak zlí. Různé neformální hetero pride mejdany teď probíhají třeba na Ibize a lze je očekávat i na blížícím se znojemském vinobraní. I tady si ovšem mnozí stěžují na hlučnou mládež nebo na opilé páry vyvádějící nepřístojnosti.

Ale zpět k Prague Pride. Ta má i hlubší smysl. Gayům a lesbám je zde stále upíráno právo na manželství a adopci dětí. V registrovaném partnerství mají téměř stejná práva jako manželé, ale ďábelský detail je v tom „téměř“. Neheterosexuální lidé už nejsou strkáni do šatlav ani vysmíváni. Nemusejí se skrývat na veřejných záchodcích. Pořád však nejsou rovnoprávní.

V nejateističtější zemi světa se pořád skloňuje, že manželství je svazkem muže a ženy a je určeno k plození dětí. Nezabývejme se teď argumentem, že s touto logikou by mělo být upřeno i mužům a ženám, kteří se berou v již neplodném věku.

Spor o manželství je sporem o slovo. Pokud na něm konzervativci lpějí, mohly by se homosexuální sliby věrnosti jmenovat jinak, ale jistě lépe než registrované partnerství. Třeba „svazky lásky“. Důležité je, aby všichni sezdaní lidé měli stejná práva před zákonem. V první řadě jde o adopci dětí.

Omyl čili o vychovávání 

Nejčastější důvod, proč by jim měla být upřena, je totiž zcela lichý. Zatvrzele opakovat, že stejnopohlavní rodiče dávají špatný příklad a nehodí se pro výchovu, je proti zdravému i vědeckému rozumu. Kdyby měl platit, bylo by dobré odebrat děti prakticky všem rodičům, jak to chtěl Platón. Freud se v mnohém mýlil, ale v tomhle ne: sebelepší výchova dítě vždy negativně poznamená. Ale nebuďme tak puntičkářští.

Stačí se podívat na heterosexuální rodiny, v nichž jsou děti týrány, zanedbáványa zneužívány, odkládány do dětských domovů. Při pohledu na tuto děsnou bídu, se kterou společnost nechce a patrně neumí nic dělat, je odpírání adopcí homosexuálním páru směšné a tragické.