Předevčírem se mi kamarád svěřil, jak v dětství nesnášel, když sobotu co sobotu na konci rána matka vždycky udeřila na otce stejnou otázkou: „Tak cos pro nás vymyslel na víkend?“ A i otec prý vždy stejně a s důrazem na rytmus zadeklamoval: „JÁ bych PROšel CElou ŠÁRku…“

Připili jsme si na to, že je to přesné, a byla řada na mně. Prozradil jsem mu, že ze mě se stává pozorovatel ptáků. Zhoršuje se to plíživě, zatím pořád musím do mobilu, abych zjistil rozdíl mezi žluvou a žlunou, ale je to nejspíš neodvratné jako dioptrie na blízko. Dokonce jsem už ukutil krmítko. „A choděj ti tam?“ zeptal se kamarád a z otázky šlo vycítit, jak mu také najednou začalo protivně záležet na smyslu věcí. „Zatím jsem tam viděl jen žlu… počkej… jo, -NU!“

Překvapil mě, když se z něj začaly sypat rady, řekl mi třeba, že krmítko jsem měl vyvěsit už na podzim, aby ptáci měli čas si na něj zvyknout. Před tím, než jsme na krmítko připili, mi připomněl, ať ho rozhodně umístím mimo dosah kočky. „Kočky jsou svině,“ řekl, a ještě před krmítkem jsme připili i na ně.

Byl opět na tahu, a protože jsme toho zatím nevypili tolik, abychom úplně povolili otěže asociacím, držel se ještě chvíli fauny. Ale zároveň se už zdál být v onom rozpoložení, ve kterém nemusí z každé historky vycházet jako frajer. Ještě když začal vykládat, jak ve dveřích do chaty vyřezával lítací dvířka pro kocoura, měl jsem pocit, že chce jen přebít moje krmítko. Říkal jsem si, že na kočičí dvířka možná ani nepřipiju. Když ale přiznal, že je vyřízl ve výšce temene hlavy, protože si u dveří spletl nahoře a dole, a kocour by tak potřeboval v předsíni i na zápraží ještě katapult, připili jsme i na dvířka.

Pak už si pamatuju jen to, že jsem se ho ptal, co bude dělat o víkendu, a on řekl, že nejspíš zase projdou celou Šárku.