Vždycky si máme více co říct s lidmi, se kterými se vídáme často. Naopak s přáteli a známými, s nimiž se setkáme vždy po dlouhých měsících nebo dokonce letech, nevíme o čem začít. Uplynula řeka času a naplnila jezero, které už sotva přehlédneme, a jímá nás slabost už jen při pomyšlení, že bychom měli lovit něco v jeho hloubce.

Mluví se tedy na břehu – slovy o tom, že to letí, že děti už jsou ve škole, na škole nebo po škole, v Anglii, v jiném stavu, v jiném stavu v Anglii, že už děláme spíš z domova, že se nám doba zdá divná a že taková dřív nebyla, přestože je nám jasné, že se to říká v každé době, jo a máme psa… Jinak je všechno při starém.

Jenže právě pes, konkrétně pes v našem domě – ta ze společenského hlediska nijak mimořádná novinka – způsobil, že uvnitř mě už není všechno při starém. Pes kromě rododendronu na zahradě vyhrabal i něco, o čem jsem byl ještě před třemi lety přesvědčený, že ve mně není.

Dnes pobaveně zjišťuji, že s přáteli, se kterými jsem se opravdu dlouho neviděl, ba dokonce i s lidmi, s nimiž jsem se čerstvě seznámil, se k uvolněnějšímu hovoru často dostávám přes psa. Jako by se mi na rozlehlé a hluboké jezero času vyjíždělo lehčeji, když se mnou ve člunu sedí ještě náš pes – tvor z rodu, jehož vztah s člověkem forzírovaný všemi věky mi byl celý život spíš protivný.

Býval jsem takřka pyšný na svůj vyvážený postoj k veškerým živočichům, kterým bych neublížil v duchu zásady „žít a nechat žít“, ale ani bych si je netahal domů. Na otázku, proč si domů tahám hovězí, jsem jen krčil rameny.

Pak si dcera přivedla domů hocha a brzy na to – tady už přes můj odpor – i psa. Středního, na podvozku jezevčíka, leskle černého jako čert. Týden jsem s dcerou nemluvil. Za další týden už bych psa nikomu nedal. A dnes, když v televizi vidím adventní happening „Vánoční pes“, nad blbým aktivismem a relativismem mnou cloumá zlost.

Změnil jsem se. Oblíbil jsem si psy. Ve všech vidím našeho a v našem všechny.