Samozřejmě se správnou konzistencí a položené venku na trávě či na zemi, místo doma na koberci. Radost z pohybu na čerstvém vzduchu, nečekaný hovorný kontakt s cizími lidmi, procházka ještě za tmy, kdy ulice vypadají jinak než normálně, a štěbetají ptáci. Kolika detailů jsem si dosud nevšimla v lázeňském parku a netušila, jak moc to klouže na trávě u Labe.

To vše přišlo v den, kdy jsem začala sledovat druhý konec vodítka. Dvakrát denně na něm už čtrnáct dní vídám zlatavé chlupaté stvoření s čokoládově dobrýma očima, oddaným a chytrým výrazem.

O psovi jsem dlouho přemýšlela, ale nikdy jsem s ním neměla zkušenost, což mě odrazovalo. Štěně si o mě ale v poděbradském útulku řeklo samo a moje nahlodaná duše ho okamžitě přijala.

Příběh nalezence bez kakaové skvrny velikosti mexického dolaru začal neznámo kde a já ho znám až od místa, kdy se ocitl v kartonové krabici na nádraží spolu se sedmi sotva tříměsíčními sourozenci. Můj pejsek zůstal v útulku jako poslední.

Každý den mi otevírá nový svět a pokud v útulku ještě čekají, zda psa nevrátím, vzkazuji, že ne=) Snad budu mít dostatek trpělivosti a sil (nevím přesně, do jaké velikosti doroste) a zajistím, aby jeho životní příběh pokračoval už jen s humorem, pohybem, plným žaludkem a s blízkým člověkem po boku.