Věta, která často doprovází komentář počínání člověka, který letí, jako namydlený blesk, sviští jako střela, frčí jako rychlovlak, formule jedna. Sotva začne, už je dál, než okolí. Stejně rychlý pak ale bývá i dojezd.

Máte pocit, že takový postup je dnes očekáván, dokonce se stává vzorem, samozřejmostí? Novodobý statut pracovního, životního tempa?

Když už jsi na pokraji svých sil, nebo si to alespoň myslíš a cítíš to tak, kdepak, nezblázníš se. Člověk zvládne ještě mnohem víc. Není divu, že si tvůrci sci-fi představují vývoj lidské tělesné schránky v souvislosti s prací u počítače. Vývoj nebo deformaci?

Až přijde čas, zastavím se kdekoli na cestě. Tam, kde bude lavička. Budu na ní sedět libovolně dlouho a jen se dívat. Ale ne, jako dnes. Dnes má člověk čas jen na informace a základní souvislosti.

Zaměřím se na pohyb kolemjdoucích, styl chůze, výraz tváře a budu si v hlavě kreslit črty jejich životů. Až mi jejich příběhy dokreslí okolí mé lavičky, půjdu dál. Spokojeně a naplněně. Než potkám další lavičku.

Na některé z nich možná budu chvíli sledovat dva muže v bílých pláštích, než dojdou ke mně.

Až přijde čas, jestli se ho dočkám. A chci se ho dočkat?