Dopředu se stíhám seznámit jen s některými členy expedice. Někdo odjíždí s naprosto laickou chutí poznat ještě stále pro nás exotickou zemi a kulturu, jiný už předem ví, jaké zvíře či rostlinu chce tentokrát už konečně zachytit objektivem svého fotoaparátu, někdo se těší na místní speciality a konečně také na známé lidi a místní přátele.

Já odjedu otevřená nepoznanému, prvnímu nádechu v cizí zemi, všem zážitkům i detailům, které dokreslují monumentální vzpomínky z cest.

Pro mě má cesta ještě jeden osobní význam. Připravuji se na nadčasové setkání se svým dědou. Nadšený a houževnatý cestovatel byl schopný projít severní Afriku s krosnou na zádech a roztrženou nohou a ještě domů přivézt domorodé nádoby.

Snad se mi podaří alespoň jednou překrýt svou stopou v marocké půdě tu jeho, kterou tam zanechal před patnácti lety. „…Vzpomínám také na Adámka a Olinku, ti by se tady určitě vyřádili…“ stojí na pohledu, který nám děda poslal před patnácti lety z Maroka. Jsou na něm vyfocené místní kozy, které se pasou na stromě.

Vzkaz na pohlednici je datován 16. dubna 1996. My odjíždíme 16. dubna 2011. Nashledanou!