Když na konci července statistici zveřejnili výsledky HDP, byla to příležitost připomenout si, že HDP je jen modlou politiků. Že nelze klást rovnítko mezi ukazatel „HDP“ a mezi blahobyt či růst životní úrovně. Tento fakt má mnoho významných implikací, které stojí za pozornost. A je dobré jim ji věnovat právě nyní v období, kdy je v ekonomice zdánlivě klid, ale… řada bankéřů a část ekonomů to vnímá jinak. Řečeno lapidárně: systémové riziko roste.

Inflace byla nejprve několik let viditelná „jen“ v cenách finančních aktiv a nemovitostí. Lidé neutráceli, ale pod dojmem zmanipulovaných a nepřirozeně nízkých úroků a množství peněz v oběhu raději „investovali“ do těchto finančních aktiv. Byly to ale pochybné, špatné investice. Jejich budoucí odhadované výnosy byly totiž diskontované chybnou úrokovou sazbou, takže také byly chybné signály, které investice budou a nebudou ziskové.

Když je stát na suchu

Pak se ale inflace protavila i do cen spotřebitelských a konečně ji zaregistrovali i politici, spotřebitelé a dosud spící část ekonomů. Jednotlivci i firmy si uvědomili, že žili v pouhé iluzi bohatství. Levné peníze i jejich množství v oběhu neodpovídalo množství zboží a služeb, které za ně bylo možné koupit. A jakmile centrální banky začaly úrokové sazby zase zvyšovat a množství peněz z oběhu stahovat ve snaze zastavit dvoucifernou inflaci, náhle se investice, které se dříve jevily jako výnosné, začaly jevit jako ztrátové.

Markéta Šichtářová
je ekonomka

A tak přišlo období likvidace chybných investic v ekonomice. Jednou z viditelných známek této likvidace investic je nizoučká investiční aktivita (která tolik ruší politiky v podobě nízkého růstu HDP). Je to ale přirozený a žádoucí proces, samoopravný tržní mechanismus.

Jenomže bubliny se vedle sebe nafoukly paralelně na různých aktivech. V roce 2008 činil vládní dluh Řecka k HDP činil (zaokrouhleně) 109 %. V roce 2013, v době vrcholící dluhové krize, která skončila řeckým defaultem, dosahoval dluh k HDP 178 %. A dnes je 171 %.

Řecko je mrňous proti Itálii. Její dluh k HDP v roce 2008 dosahoval 106 %, v roce 2013 byl 133 % a dnes 144 %. Tedy stále roste a blíží se bodu, kdy Řecko defaultovalo. Ale s jedním rozdílem. Tehdy totiž byly úrokové sazby bizarně nízké, takže obsluha státního dluhu byla u většiny zemí také celkem nízká. Dnes úrokové sazby stále rostou, takže se také prodražuje dluhová služba států.

Pro státy je stále obtížnější se financovat, přestože jim ECB pomáhá monetizací jejich dluhů.

Budou-li padat banky, státy je budou zachraňovat. Tedy dále poroste dluh států. A státům se aktuálně prodražuje jejich financování, neboť jim zdražuje dluhová služba. Jednoho dne investoři vyhodnotí, že ten který stát by nemusel být schopen splatit své dluhopisy, a začnou dluhopisy prodávat. A stát zůstane na suchu. Buď vyhlásí default, nebo bude zachráněn z daní všech poplatníků eurozóny. Přijde to bez varování, přes noc, naráz.

Co je moc, to je příliš

Největší německá banka Deutsche Bank a francouzská Société Générale měly problémy se zátěžovými testy. Je dobré si uvědomit, že zlato je nyní nejstabilnější světovou měnou je totiž založeno na fyzickém aktivu. Peníze, které máte v bance, jsou jen pohledávkami za těmito bankami. 

close info Zdroj: Deník zoom_in Pohledávkami, které budou splacené, pokud banky zůstanou zdravé. Pokud zdravé nebudou, pohledávky budou splacené, když státy banky zachrání. A státy sice budou chtít banky zachránit, ale ne každý stát musí být nutně schopen dostat se k penězům, pokud investoři dojdou k názoru, že jeho veřejný dluh už je trochu moc…

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.