Bylo to ve chvíli, kdy oba hrdinové dovyprávěli příběh nehody ze svého pohledu. A věřte, že občas by se tajil dech i otrlejším povahám, než jsem já.

V jednu chvíli Veronika Svobodová zmínila další svědky nehody, kteří nejen že nešli k místu neštěstí blíže, ale telefonovali nebo dělali, že telefonují, jen aby nemuseli nic ve spojitosti s nehodou řešit. Samozřejmě že ne všichni. Řada jich ochotně pomáhala. Ale byli tací, kteří se prostě tvářili, jakoby tam vůbec nebyli. Nebyl bych taky takový zbabělec?

Už jsem byl na místě spousty nehod, požárů, vražd a jiných neštěstí po pár desítkách minut. Někde možná jen po pár minutách. Třeba u nehody motorkáře přímo před Poděbradkou. Přijel jsem na místo nehody prakticky současně se záchrankou a místo prvních pár fotek na místě, které by stejně byly otřesné, krvavé a do novin nepoužitelné, jsem chvíli držel klukům ze záchranky stojan s infúzemi a stál vedle zasahujících záchranářů i ležícího motorkáře v bezvědomí. Bylo to přesně 7. dubna 2010. Pamatuju si to tak dobře proto, že ten den mi bylo 37 let. I přes asi hodinové oživování, přílet vrtulníku a všemožné snahy všech zúčastněných nakonec motorkář zemřel na vnitřní krvácení do břicha. Dlouho jsem se tomu motorkáři na místě díval do očí, než ho přikryli plachtou. Dodnes na ty zvláštní okamžiky každý rok v den svých narozenin vzpomínám. A to jsem jen držel stojan s lahví.

Naši dnešní Gentlemani silnic jsou úplně jiný level. Oni opravdu zachraňovali životy. Organizovali ostatní, dávali masáž srdce, vytahovali zapadlý jazyk. Ne že bych toužil se 
v jejich kůži byť jen na vteřinu ocitnout. Ale pořád mě svírá svědomí s tou neodbytnou otázkou: kdyby bylo potřeba, dokázal bys to taky? Určitě?