Díky návštěvě dvou báječných a výletuchtivých kolegyň z Kladna a Slaného jsem si o víkendu poetiku trati dokonale připomněl.

Když jsme se v sobotu k večeru vraceli ze Soutoku, kde i po cestě s větrem v zádech vždy osvěží krušovický kvasničák, míjeli jsme v protisměru skupinku seniorů na bicyklech. Paní s nevábným výrazem ve tváři a jedoucí v čele pelotonu na moji adresu za jízdy prohodila: Seš úplně nemožnej!

Po kousku cesty jsem zastavil, se zmateným výrazem ve tváři i v duši. Vůbec jsem nechápal a kámoška Danča za mnou se smála, i když taky nechápala. Normálně jsem jel vpravo, ani jsem nedělal žádný ksichty, navíc slunce a Krušovice v duši…Jediný vysvětlení bylo, že chyba byla na straně protijedoucí ježibaby, která si potřebovala vyventilovat na komkoli svůj vztek. Pal ji čert…

Když jsme se pak vraceli z Poděbrad o den později, měli jsme všichni opět dobrou náladu. Stihli jsme se poválet na lehce se prohřívající pláži u jezera, holky smočily v ledové vodě nohy (ty krávo, ta voda píchá!) a s chladnoucím slunkem jsme znovu po cyklostezce zamířili do Nymburka. Když jsem na chvilku holkám poodjel, začal se mi před kolem motat bezprizorní psík. Musel jsem zastavit a trochu rozmrzele jsem se na to nebohé zvíře zatvářil.

Vtom jsem si všiml, že ten bafan má ve tváři stejný výraz, jako včera ta pitomá bába. „Seš úplně nemožnej,“ houknul jsem na psíka. Ten se leknul, utekl a mně se opět v duši rozhostil klid.

Holky mě dojely a já chvilku přemýšlel, jestli jim mám tu příhodu říct. Nakonec jsem neřekl nic, jen jsme zastavili u rozkvetlé třešně a hezky se olíbali…

miroslav.jilemnicky@denik.cz