Když v čekárně urologie odhadnete frontu prostat, ledvin a měchýřů na čtyři hodiny, opustí vás nejen humor, ale i smysl pro něj. Nepovzbudí vás ani zjištění, že tady pořád ještě snižujete věkový průměr. Přehozených ženských nohou je tu málo, hezkých ještě méně. Ne nadarmo se urologii říká „mužská gynda“. Bylo prozřetelné vzít si knihu.

Pak se ale člověk (nechce se mi hned říkat „pacient“ a už vůbec ne „klient“) zklidní, a přestože se dokáže začíst do románu, stejně na půl ucha chytá útržky intimních hovorů mezi muži, kteří potichu, nikoli šeptem, mluví o svých patáliích s prostatou, močením, o svých šourkách, pyjích, ledvinách a hydrokéle. A tuhle překvapivě kultivovanou výměnu zkušeností náhle prořízne ženský hlas, pronikavý způsobem, který ovládají jen tělocvikářky: „Tady jsou skoro samí chlapi! Vidíte, mladá pani, zase šel dovnitř chlap!“

Žena se tím ale jen nadechne k hlasité litanii o chlapech nejen na urologii, ale o chlapech všude, o chlapech, kteří se všude cpou, o tom, že čeho je moc, toho je příliš, že už tu sedí dvě hodiny, mladá pani… Bojím se, že se z převahy mužů jistě ozve nějaký pandán ženina naturelu, který ji bude chtít umravnit, a čekárna se stane nesnesitelnou. Ale kupodivu se nikdo neohradí, ženě dojde pára a muži dál tiše rozmlouvají o bludných varlatech, nemohoucnosti, ale i o výletech na jawách, které se svými děvčaty podnikali v padesátých letech.

Čekárnu přeplnilo renomé primáře, který dnes ordinuje. Otec se naklání k synovi, který ho do Kladna přivezl až z Veselí nad Lužnicí. „On operuje robotem,“ říká pán. „Byl jsem u něj ještě ve Střešovicích. Teď tam s robotem operuje i jedna doktorka. Včera byla v televizi. Normálně – ženská…“ Neubráním se úsměvu. V témže okamžiku se ozve netrpělivá paní: „Sedím tu takovou dobu, že si už připadám jako kvočna!“ Teď se neubráním ani smíchu. A dívám se z okna na novoklasicistní činžáky Josefa Havlíčka, tíhu života v téhle čekárně najednou cosi odlehčuje a svět se na chvíli zdá být v pořádku.