Čas mění vše. Třeba penzionovaný generál NATO a prezident ČR Petr Pavel ještě v září zapáleně vykládal, že Rusko musí bezpodmínečně ustoupit z Ukrajiny a že si neumí představit návrat českého velvyslance do Moskvy. Náhle však hovoří – „jako bývalý voják“ – o potřebě realistického pohledu na donbaskou válku. Zmiňuje dokonce možnost mírových rokování s Kremlem. Což je hodně nápadný obrat, jenž nám může posloužit jako silné východisko ke kritickému ohlédnutí za uplynulou dobou dotčené proxy-války a jejího společenského vnímání u nás. 

Každý si asi snadno vybaví přepjatost, ba hysterii ve veřejném prostoru, co v České republice vypukla s novou, ostře vystupňovanou fází rusko-ukrajinských bojů počátkem minulého roku. Najednou se tehdy dostali na index ruští sportovci, umělci a vědci: včetně těch, kteří s rozpínavostí Kremlu nesouhlasili! Z repertoáru všemi občany dotovaných kulturních stánků zmizela hudba Čajkovského nebo (emigranta do USA) Rachmaninova a někteří naši „hodnotově politicky vzorní“ krajané se na sociálních sítích dokonce chlubili vyhazováním Dostojevského Idiota. Ostatně autor zná i neméně půvabný příběh nejmenované vysoké školy, kde mocichtivý jedinec na akademické půdě nechtěně oživil atmosféru předlistopadových uličních výborů, když zkoušel vyvolat aféru z nevyvěšování ukrajinských vlaječek…

Pavel P. Kopecký
je historik a politolog

V této snad již konečně odcházející atmosféře převažující propagandy a bezmyšlenkovitých emocí (nyní ve značně oslabené variantě přenesené do palestinsko-izraelské války) jsme byli pochopitelně, obrazně míněno, „snadno a rychle“ manipulováni politiky. Právě vláda extrémně neschopného předsedy vlády, jakým se ukázal „nutellový“ Petr Fiala, systematicky stupňovala nálady nesmiřitelného boje proti východnímu nepříteli a jeho údajným domácím přisluhovačům. Neboli agentům Wallstreetu, promiňte, opravuji, Rudého náměstí. Nastolila svou vlastní válku proti, řečeno s premiérovou neslýchanou arogancí, „nesprávným názorům“. Projevujících se například touhou po hledání míru v zemi hraničící se Slovenskem. Případně dokonce, bože chraň, odmítáním jednostranných výkladů složitých věcí, k nimž příčiny a průběh konfliktu na Donbasu nepochybně náležejí.

Má to ale jasnou mocenskou logiku, že? Doteď účelově slýcháme, že Rusko roku 2022 z ničeho nic přepadlo svého západního souseda. Tahle lživá floskule se stalo úplnou mantrou jistých politiků a médií. Nejednou nám bylo a posud je předkládáno k věření, že daná vojenská agrese nijak nesouvisí se předchozími dlouhými roky. Do nich se vešel Západem otevřeně podporovaný státní převrat v Kyjevě spojený se změnou orientace Ukrajiny. Stejně jako následná nezákonná ruská anexe Krymu. Především ale dlouhá léta vzájemných konfrontací různé intenzity mezi ukrajinskou vládou a vzestupem ukrajinského nacionalismu zneklidněnými separatisty na východě země. Proti nim byla na počátku vedená speciální, Protiteroristická operace. Zhatěná vychytrale i krutě jednající Moskvou, jíž už došla trpělivost s dalším přibližováním NATO k jejím hranicím.

Zahájivší nakonec, po systematickém maření Minských dohod (o tom ve spojení s vyzbrojováním Kyjeva hovořila též Angela Merkelová) i Speciální vojenskou operaci. Neboli nepovedený bleskový přepad sídelního města. Principem připomínající někdejší sovětské úderné akce k ovládnutí Československa nebo Afghánistánu.

Výchozí kardinální neúspěch přerostl v pravidelnou, přitom zástupnou, válku: mimochodem tento dnes běžný termín býval též kádrován jako proradný „proruský narativ“. Proxy-boje se statisíci mrtvými, zraněnými, jakož i nepředstavitelnými materiálními škodami. S fatálními důsledky pro celé generace v řadě zemí. Drtivá většina Evropské unie, ctihodné nositelky Nobelovy ceny míru, se pak během ní projevila jako faktický vazal Spojených států. EU se také tím stala skoro až karikaturou svých třicet let starých zakladatelských plánů, jež poněkud evokovaly tehdy čerstvě překonané sovětské heslo „Dohnat a předehnat“.

V zástupném konfliktu samotném pracoval čas samozřejmě od počátku pro Ruskou federaci. To musel vidět každý, kdo nevěřil žvanění o nedostatku ruských vojáků a munice. Tudíž je dnes, v aktuální patové situaci, stále otevřeněji nastolována otázka, kterak vystoupit z válečných masakrů tak, aby nikdo neztratil tvář. Vedle „přerozeného“ prezidenta Petra Pavla zmiňme premiérku Itálie Meloniovou, podvedenou po telefonu ruskými vtipálky, jež záležitost nechtěně, ale o to věcněji, postihla následovně: „Jsme (blízko) okamžiku, kdy všichni pochopí, že potřebujeme východisko. Problémem je najít východisko, které může být přijatelné pro obě strany, aniž by se zničilo mezinárodní právo.“

Loňská mírová rokování v Istanbulu byla totiž, jak známo, na nátlak Američanů s Brity skrečována. Mír/příměří bude dnes pro Kyjev, jemuž dochází dech, mnohem dražší než tehdy. Stojí proto za pozornost, že podle čerstvých zpráv zveřejněných americkou televizí NBC probíhají už měsíc (tedy přibližně od podivného počátku izraelsko-palestinské války) rokování Ukrajinců s USA&EU na téma ukončení bojového úsilí. Prezident Zelenský, jehož časopis Time dříve oslavoval coby „Muže roku“ a dnes jej střízlivě charakterizuje jako „žijícího v sebeklamu“, tyto zprávy pochopitelně ostře popřel. Ovšem okolnosti hovoří proti němu.

close info Zdroj: Deník zoom_in Za prvé podobné zprávy o nátlaku Západu na Kyjev již prosakovaly dříve. Za druhé ukrajinské výsledky na bitevním poli nejsou nijak valné, mají spíše sestupnou tendenci a zahraničním podpůrcům se prodražují. Rovněž kvůli hrozné míře rozkrádání v zemi prý úspěšně bojující s korupcí. Za třetí ekonomické důsledky sankcí zdaleka, zdaleka nepoškozují jenom Rusko. Přičemž mnoho (vlivných) zemí světa dává najevo odpor či alespoň nezájem o bezpečnostně-politické touhy Západu. Nemluvě o faktu, že jeho klíčového člena, USA, čekají napřesrok prezidentské volby, v nichž budou potřeby a garance spřízněného Izraele rezonovat mnohonásobně více…

Podtrženo sečteno. Ještě nějakou dobu budeme slýchat frázovité a demagogické mobilizační výlevy o neochvějné podpoře „ukrajinské demokracii“, jež bojuje za nás všechny proti „poslední koloniální říši“. Zatímco diplomaté nasadí všechny páky, aby hození Ukrajiny přes palubu co nejméně žbluňklo. A iluze rovného mezinárodního práva jakžtakž fungovala pro naše časy dál.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.