Do konce roku se brány svého času věhlasného podniku na výrobu nářadí zavřou definitivně. Vůbec nezávidím těm fachmanům, kteří sem denodenně třeba i několik desítek let chodili do práce, do své TONY. K svému ponku.

Dřív to tak bývalo. Lidé se vyučili nebo vystudovali, a pracovali na svém fleku celý život. Jasně, nebylo tolik možností jako dnes, jenže současnost v zaměstnání nemá jistou vlastně skoro nikdo.

Můj děda brousil sklo v pobočce poděbradských skláren v Městci. Chodil na svačinu domů, měl to přes ulici. Babička mu namazala obrovský krajíc chleba a uvařila kafe. Děda se usmíval a k tomu poslouchal Inter Program Radio Praha. Celý život brousil sklo, babička zase celý život pracovala na poli.

I můj táta mi říkal: „Musíš vydržet v jedné fabrice a časem se dostaneš třeba na lepší místo. Nechápal jsem to. Jeho samotného sesadili z místa mistra po roce 1968, když nesouhlasil se vstupem vojsk na naše území. Vydržel, neodešel.

Občas si vzpomenu na svá angažmá v podnicích a firmách. Třeba na dílnu, kde jsme kompletovali klimatizační hadice do autobusů Karosa. Nebo jak jsem sušil matrace na konci Nymburka a pak se mi o tom pořád dokola zdálo.

Jednou jsem to zažil také, v Poděbradech skončilo Radio Styl a všichni museli odejít. Nic moc, chvíle prázdnoty.

Držím palce předákům z TONY, ať si najdou brzy práci někde jinde. V jiné TONĚ. I když…


lukas.trejbal@denik.cz