Zatímco sklouznutí na bruslích bylo mou pravidelnou zimní kratochvílí, tou letní bylo pochopitelné plavání. S kamarády jsme k tomu využívali všechna možná místa -od brodeckého jezu nad Týncem přes jez týnecký, poděluský, Brejlov až po Kaňov. Jedné záležitosti spojené s vodou a řekou Sázavou obzvlášť, jsem ale nikdy, i když jsem k tomu jako Týnečák měl spoustu možností, úplně nepropadl. Je jí vodáctví.

Na lodičkách, tedy kánoích, jsem se samozřejmě několikrát také svezl. Několikrát v mém případě znamená dvakrát. Jednou jsme se dvěma kamarády pádlovali proti proudu řeky až k Ledcům. Byla to dřina, protože řeka v tomto úseku úplně stojatá není. Proto mě tento sport neoslovil.

Téměř shodný zážitek jsem měl o mnoho let později. Se svým malým synem jsme se vypravili do Zruče. Taktika, že tentokrát poplujeme po proudu, byla správná. Jenže načasování plavby špatné. Bylo to na konci prázdnin a bylo tak málo vody, že jsme celé dlouhé úseky museli loď korytem táhnout. V lepším případě se šlo alespoň odrážet pádlem, jako to dělají gondoliéři.

Každé odšťouchnutí a posun o metr vpřed přitom provázelo kvílení dna kánoe o ostré kameny. Naivní představu, že do večera doplujeme do Týnce, jsme vzdali po sedmadvaceti kilometrech utrpení v Českém Šternberku. Od té doby jsem v lodi neseděl. Ale pořád sním o tom, že si svoji milovanou řeku jednou sjedu.

Připomínám asi to pokaždé, když fotím rozesmáté vodáky vyplouvající vstříc dobrodružství dolní Sázavy. Zda se mi i tato vize jednou splní, nevím. Ale i pouhé snění o tom je docela příjemné. A to je přece základ skutečných zážitků.