Robert Fremr doplatil na jakousi ležérnost či velkorysost polistopadové politické garnitury. Kdyby tehdy zákonodárci zakázali Komunistickou stranu Československa a její následovnice s týmž jménem nebo řekli, že žádný předlistopadový trestní soudce a prokurátor nesmí ve své profesi pokračovat, nebylo by dnes o čem mluvit. Avšak to se nestalo.

Demokratický stát potřeboval udržet justici v chodu, neb zločinci se neoděli do sametu a vraždili, kradli a znásilňovali dál. A trestní senáty měly na stole především tyto případy. Před revolucí i po ní. To byl mimochodem jeden z hlavních argumentů Fremrovy obhajoby. Tenkrát soudil jen to, co bylo protizákonné, včetně ilegálního opuštění republiky nebo vandalismu.

Současným pohledem je absurdní, že by člověk měl dostat flastr a propadl by mu majetek za to, že vyjel do světa a zůstal tam. Svoboda pohybu patří k základním lidským právům. Jak to, že to lidé s právnickým vzděláním koncem 80. let minulého století nevěděli? Vždyť Československá socialistická republika ratifikovala oba mezinárodní pakty z Helsinské konference v roce 1975. Pravda, nebyly nadřazeny tuzemskému právu ani se do něj automaticky nepřepsaly, ale o jejich existenci se muži a ženy v taláru mohli opřít.

Potíž je v tom, že takto se na věc díváme v srpnu 2023, ale soudce Fremr to viděl v letech 1985–1988 jinak. Mimochodem i Petr Pavel svět tenkrát vnímal odlišnou optikou. Byl synem komunistického armádního funkcionáře a ani ho nenapadlo, že jeho otec dělal něco špatně. Proto šel v jeho šlépějích. Kdyby byl o pár let starší, pravděpodobně by dokončil kurz v rozvědce a věrně sloužil socialistické vlasti. Oči mu otevřela až revoluce. Pochopil, že cesta, kterou se vydal, byla slepou uličkou. Ale kdyby se ho na konci osmdesátek někdo zeptal, asi by řekl, že je jediná správná. Stejně jako Robert Fremr. A opačně než chartisté.

Až se za pár let sociologové dotážou dnešních teenagerů, jak viděli 20. léta 21. století, nebudou odpovědi stejné. Potomek poslance za ODS odpoví naprosto jinak než ten, jehož rodiče chodili na Rajchlovy demonstrace. Osudy jednotlivců nejsou definovány jen suchým popisem jejich činů (verdikty v případě emigrací, příprava na rozvědnou činnost atd.), ale také dobovým kontextem a rodinným prostředím. To vše historikům stěžuje práci. Kdyby se třeba opírali o životopisy tehdejších mladých členů KSČ a dnešních významných politiků či soudců, viděli by před sebou jen samé přesvědčené marxisty a odhodlané budovatele socialismu. Jenže to by byla falešná interpretace. Psali to tak všichni podle jedné šablony. Proto je kauza Fremr ošemetná a cenná zároveň.

Nutí nás dívat se na minulost vlastní i celospolečenskou z mnoha zorných úhlů. Klást si otázku, zda Robert Fremr mohl tenkrát konat jinak, a pokud ano, proč tak nečinil. Pokud ne, proč zůstal v polistopadové justici a udělal v ní v tuzemsku i ve světě obdivuhodnou kariéru. Pokud mu to společnost dovolila, proč ho nyní za to trestá. A pokud jeho, neměla by odsoudit i všechny ostatní dosud činné soudce a státní zástupce?

Na závěr pak, jak to, že není dost dobrý pro Ústavní soud, ale jako místopředseda Vrchního soudu v Praze je v pohodě? Co když dostane na stůl odvolání v kauze Čapí hnízdo, jež se týká dalšího předlistopadového komunisty Andreje Babiše? Jisté je, že máme spoustu otázek a pramálo odpovědí.