Premiér Petr Fiala tvrdí, že bez přijetí úsporného balíčku by se české veřejné finance začaly řítit do zdi. A země, kterou už dva roky vede, by se bez konsolidačních kroků nikdy nedostala do formy. Je to opravdu tak? Nikdo asi nebude polemizovat s tím, že státní dluh v řádu stovek miliard korun není nic žádoucího. Šetřit je třeba, především na státu a jeho zbytných agendách. A také na neinvestičních dotacích. To jsou podmínky nutné, leč zdaleka ne dostačující. Česko mezi top desítku neposunou škrty, ale strategicky významné investice. Kde jsou?

Kancléř Olaf Scholz oznámil, že tchajwanský megavýrobce čipů TSMC postaví svůj závod v Sasku. Zaměstná dva tisíce lidí a může se stát evropskou jedničkou v tomto klíčovém odvětví. Ne že by se tak rozhodl pro Scholzovy modré oči. Německý kabinet uvolnil na podporu polovodičové produkce dvacet miliard eur.

Návštěvy českých předsedů obou parlamentních komor na Tchaj-wanu tak byly sice pěkným politickým gestem, ale reálný výsledek je, že čipy se budou vyrábět v Drážďanech. Česko nenabízí nic, co by významné investory přilákalo.

Pár čísel jako důkaz. Stavební povolení trvá až deset let. Zatímco Poláci za posledních dvacet let postavili 4200 kilometrů dálnic, Češi zhruba 600. Loni se u nás zprovoznilo 46 dálničních úseků, v Polsku 380. Všichni tvrdí, že je to kvůli legislativě. Změnit se ji podařilo až za Babišovy vlády zákonem o liniových stavbách, ale zatím se to nijak neprojevuje. Kupříkladu D11 u Prahy je již čtvrtý rok rozšířená na tři jízdní pruhy v každém směru, ale používat se smějí jen dva. Řidiči se šestiproudé autostrády dočkají až za čtyři roky. Komplikací jsou nová legislativní (!) omezení. Nedopadnou stejně i velkolepé plány na gigafactory v Líních nebo polovodičovou fabriku v Rožnově pod Radhoštěm? Pokud vláda nezačne konat, Česko se nepohne z místa. A zakrní.