Pomáhat při živelných katastrofách i v časech války v nedalekých končinách zvládáme na jedničku.

Všechna čest. Solidarita s ukrajinskými běženci opět na čas spojila národ. Řada z nás pomáhá nejen materiálně, ale dokonce poskytuje ubytování. Své dovednosti nabízejí překladatelé, psychologové a učitelé. Slova jako uprchlík či válečný běženec přestala být sprostými slovy.

A v tom to právě je. Proč ještě donedávna byla vnímána tak negativně, odtažitě a zle? A ještě jinak. Jsou uprchlíci z válečné vřavy v Sýrii či Afghánistánu horší než uprchlíci ukrajinští? Ať se nám to líbí, nebo ne, reagujeme s pochopením a soucitem až ve chvíli, kdy nám samotným takříkajíc hoří koudel u zadku.

Ano, Ukrajinci jsou nám civilizačně blíže a tisíce jich tu dlouhá léta žijí. Empatie pro ně je tedy nesrovnatelně větší, než pro muže a ženy snědší pleti oblečené v podivných hábitech. Ale nejsou to stejní lidé, kteří mají úplně stejný strach o život? Kteří utíkají před násilím, proti němuž nic nezmohou, a chtějí jen normálně žít a dostat šanci na nový život?

Zatím je samozřejmě brzy na hlubokomyslné úvahy o proměnách české mentality tváří v tvář dunění války za nedalekými kopci. Ale pokud v dalších letech už nikdo u nás nebude vyhrávat volby tím, že vytáhne slovo uprchlík, pak budeme malými vítězi Putinovy války i my. Zatím je samozřejmě potřeba pomáhat Ukrajincům.