Už dva roky „nejsme“ ve válce s Ruskem. Problém je, že už nejméně dva roky, ale ve skutečnosti mnohem déle, je Rusko ve válce s námi, se Západem, se svobodným světem. Tato válka se zatím vede „jen“ na území kandidátské země Evropské unie a jejího přidruženého člena, tedy na Ukrajině.

Za své ukrajinské, ale i za naše evropské zájmy, pokládají zatím životy, s výjimkou našich dobrovolníků, ukrajinští občané. Vojáci i civilisté. Zatímco na Ukrajině probíhá brutální ruská agrese s každodenním bombardováním a devastací celých regionů kolem současné, už měsíce statické fronty, my v Evropě dál žijeme svůj klidný mírový život.

Trochu nám ho „komplikují“ miliony ukrajinských uprchlíků, kteří nám ale vrchovatou měrou splácejí naši starost a výdaje svoji prací a odvody do našich státních rozpočtů. A především ukrajinští muži (ale i ženy) tím, že i za nás bojují nejen za to, aby nezmizela Ukrajina z mapy světa, ale i za to, abychom nemuseli s Ruskem sousedit více, než je tomu dnes, kdy se to týká pouze části Pobaltí, Finska, Norska a Polska.

Po covidu není Evropa stále v plné kondici a podobně jako mnoho lidí, kteří si covidem prošli, nemůže stále chytit dech. Do toho je tu najednou válka s putinovským Ruskem, kterému jeho diktátorský režim umožňuje v mnoha ohledech snadnější vedení války než nám pomoc Ukrajině.

Kyjevu sice pomáháme a říkáme, že budeme pomáhat tak dlouho, jak bude potřeba, ale zatím nepomáháme dost. Dost na to, aby Ukrajinci dokázali s naší pomocí Rusko zastavit. Porazit ho a na dlouhou dobu mu tak sebrat chuť k dalším podobným agresím.

Je to hloupé chování. Podobáme se tak člověku, který šetří na pojistce. Přesto, že vidí, že soused od vedle právě vyhořel. Ukrajina je totiž naše pojistka. Pojistka, že budeme moci dál žít ve svobodě, v míru. To totiž nikdy nebylo zadarmo.