Být mladý je těžké. Mnohem těžší než obstát ve světě už se životními zkušenostmi a možná i moudrostí. A tak není divu, když mladí a neklidní začnou rebelovat, třeba tím, že se přidají se do nějakého spolku, který se dere o všeobecné blaho.

V Boleslavi působí místní buňka hnutí, které bojuje za zmírnění dopadů klimatické krize. Klimatická krize je dozajista závažný problém, který lidstvo ohrožuje. A určitě je dobré o něm mluvit, hledat řešení a přijímat opatření. Ale všechno má své meze.

Začalo to předloni. Spolek vystoupil na zasedání boleslavského zastupitelstva, kde si mladá aktivistka Alžběta lehla na zem a odmítala odejít. Město skupinu vyslyšelo. Dokonce doporučilo podněty přednést na příslušné komisi. Podle spolku však nepřišlo řešení, a tak stejná aktivistka po více než roce začala s dalšími rebeliemi. Jednou si sedla na silnici, aby blokovala dopravu – a ejhle, zrovna chtěl projet ekologický plynový autobus.

Podruhé se k silnici rovnou přilepila lepidlem. Na jednu stranu by se její odvaha snad dala ocenit. Kdo z nás by udělal něco burcujícího, aby upozornil na věc, které bytostně věří a která ho sžírá? Na druhou stranu je zrovna tahle forma protestu stejně hloupá, jako tvrdé vnucování vlastních názorů celému okolí.

V boji za spravedlnost, nápravu věcí, prostě za něco, co je dobré, přece není možné omezit druhé. V boleslavském případě řidiče, kteří mohli jet do práce, nebo třeba vézt manželku do porodnice, prostě kamkoli, kde potřebovali být. A už vůbec není správné nesmyslně blokovat policii, hasiče i záchranku.

Nevzdat snahu o lepší svět je sice důležité, boj by ale určitě neměl být agresivní. A neměl by mít negativní dopady – podobně, jako je má právě ta záležitost, proti níž s vypětím sil bojujeme.