Zvlášť Hašlerku jsem miloval a hrál si tam na cestičkách „Uboďáčku co je ti“.

Z chaty to byl jen kousek do Liberce do zoo a botanické zahrady. Těšil jsem se každý rok na obří palmy a jestli na banánovníku zahlédnu zelené banány.

Botanickou jsem navštívil znovu před pár dny. Nějak se zmenšila. Dětské oči umí nafouknout prostor skleníků mnohonásobně. To mě zarazilo. Ale pak jsem se uklidnil. Procházel se cestičkami kolem různých aloe, kaktusů a orchideí.

A pak jsem je potkal: brokátoví kapři. V malém umělém rybníčku plavali japonští koi kapři, flekatí oranžově, červeně, černě, modře. Jak vodní dalmatini. Nemohl jsem se na ně vynadívat. Vzpomněl jsem si, že jako malý kluk jsem dlouho obdivoval krokodýla. A líný krokodýl dneska? Pche, brokátoví kapři jsou vodou na můj mlýn.

Od té doby si je stále vybavuji, jak mrkají, krasavci. Takovou krásnou rybu přece nemůže nikdo zabít, říkám si pod vousy. „Ale může,“ zněla lakonická odpověď mé průvodkyně.

Za chvíli jdu na zasedání městského zastupitelstva, tak jsem zvědav, zda nebude mlčet jako mí kapři. Nebo jen otevírat naprázdno ústa. Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Brokátoví kapři tohle dávno ví a komunální politici tu jsou od něčeho jiného.

lukas.trejbal@denik.cz