Tam se poník smrtelně zranil, když naskočil na ocelovou trubku, kterou chovatel nestačil odstranit z výběhu. Ano, může se stát.

Co by se ale opravdu stávat nemělo, to následovalo. Kamarád, který přijel za chovatelem, potom koně porazil jako prase. Stáhl ho z kůže, vyvrhl střeva a naporcoval. Pan chovatel prohlásil, aby maso roznesl pro psy. Nebyl prý v dobrém psychickém stavu. To naprosto chápu. Ale neomlouvá ho to z tichého příštipkaření. Pro koně měl zavolat kafilérku a ne si zřídit v areálu koňská jatka.

Znám už minimálně dva lidi, kteří na koních jezdí a u pana Bělovského je měli ustájené. Odešli. „Asi tři roky zpátky jsem odešel a ustájil koně v Choťánkách, nyní je mám v Hradištku. Vadilo mi, když jsme jezdili na různé akce, že nikdy neplatilo, na čem jsme se domluvili,“ řekl mi majitelův syn David.

Stěny stodoly mluví. Třeba o tom, že tady zabíjačka z koně nebyla rozhodně poprvé. Netroufám si ani pomyslet, co se tady někdy může dít.

Kámoška mi občas říká, že lidi kolem chovu zvířat nebo zemědělci jsou fakt jiní a pořádně divní. Jenže já mám podivíny rád. Tohle je ale za mé chápání.
Je to nekompromisní, surové, rabiátské, krvavé.

Středověk neskončil, středověk trvá…

lukas.trejbal@denik.cz