Kontaktovali jsme hned po víkendu ředitele domova, zda je stále situace s personálem tak napjatá a že bychom samozřejmě výzvu tlumočili v rámci našich mediálních možností. Pan ředitel nám ve vší slušnosti řekl, že dramatická situace trvá, i když nějací dobrovolníci se už hlásí, „ale hlavně o tom nic nepište.“ A odmítl říci jakákoliv čísla, kolik klientů či zaměstnanců je v tuto chvíli nakažených či v karanténě.

Tedy na jednu stranu prostřednictvím sociálních sítí žádá o pomoc, na druhou stranu nechce situaci medializovat. Jinými slovy říká: je nám velmi těžko, potřebujeme pomoc od veřejnosti, ale jak to u nás ve skutečnosti vypadá, to si necháme pro sebe.

Jak se dá takový postoj chápat? Část ředitelů sociálních a zdravotnických zařízení má obavy, jak veřejnost a jejich zřizovatelé budou na tvrdá data o počtu nakažených reagovat. Jinými slovy, bojí se poškození dobré pověsti svého ústavu, ať už se jedná o domov pro seniory nebo nemocnici.

V současné době by však už mělo být většině lidí jasné, že stávající nebezpečnou infekci může dostat každý, a to že ji má, většinou není jeho vina. Stejně jako není vina ředitele daného zařízení, že mají takový počet hospitalizovaných a velký počet nakaženého personálu. To je obraz dnešní doby. Čím víc otevřeně se o tom bude mluvit, a to i ústy ředitelů těchto zařízení, tím dříve společnost (včetně zřizovatelů) pochopí, že k věci je třeba se stavět čelem. Koronavirus není mor ani cholera a současný stav není nutné tajit. A mimo jiné tak padnou podezření, že za zatajováním čísel se cosi podivného skrývá.