Řada osobností deklaruje, že 28. říjen coby den vzniku republiky je pro ně tím nejzásadnějším svátkem v roce. Prosím. Já si dovolím setrvat u svého názoru, že tím největším dnem v roce pro mě byl, je a bude 17. listopad.
Sametovou revoluci jsem jako student poděbradského gymnázia zažil ve svých šestnácti letech a už tehdy jsem poměrně dlouho hltal zprávy z Hlasu Ameriky a se spolužáky vedl velký sešit s názvem KPVH. Právě jen ti zasvěcení spolužáci věděli, že zkratka znamená Klub přátel Václava Havla. Dovnitř jsme pečlivě lepili výstřižky z tehdejšího ulhaného Rudého práva, které se budoucího prezidenta nějak dotýkaly. A měli jsme radost z každého dalšího podpisu pod peticí Několik vět.
Tím chci jen říci, že jsem nezažil v životě emotivnější a radostnější dny, než byly právě ty kolem 17. listopadu 1989. Tehdy nabytá svoboda je pro mě stále tou nejvyšší životní hodnotou.
Za oslavou svého nejmilejšího výročí i letos vyrazím do hlavního města. Atmosféra pražských ulic právě v tomto dni je slovy těžko popsatelná. Každopádně dýchá svobodomyslností, lehkostí a osobně v tom cítím i závan divokých a nádherných devadesátek.
Trochu mě mrzí, že taková atmosféra nepanuje v menších městech. Že nikdo nepořádá Festivaly svobody ani v Nymburce, Boleslavi či Kolíně. Že se nekonají recesistické akce, nechodí symbolické pochody. Zkrátka že ta menší města také neovládne euforie a radost z toho, že můžeme. Že svoboda slaví výročí.
Samozřejmě čest výjimkám. Mnichovo Hradiště avizuje už rok, že chystá pro tyto dny odhalení Lavičky Václava Havla. Ale co jinde? V kontextu dalších měst se společně s Cimrmanem ptám: Není to málo, Antone Pavloviči?
