Od počátku Putinovy války se mi výrazně proměnila skladba každonočních snů. Do té doby mi během spánku běžely hlavou osobní vzpomínky, nebo surrealistické příběhy se mnou a mými přáteli v hlavních rolích, kterým jsem se ráno smál a část z nich si zapisoval.

Po 24. únoru se to změnilo. Denně sleduji českotelevizní zpravodajství a v něm pravidelné večerní reportáže pánů Kubala, Černohorského, Borka a dalších profíků. Jsou to srdcervoucí příběhy, které se zapisují kamsi hluboko do duše snad každého vnímavého diváka.

Po takových reportážích (a taky trochu sledování twitteru) mám pak otřesné válečné výjevy i ve snech. Ustaly jen jednou. Přímo za stěnou mého bytu žije uprchlická rodina se dvěma syny. Vitalij, který v Česku žije část svého života už léta, sem nechal přivézt svou ženu a dva syny ve věku 5 a 6 let. Potřebovali pomoci s jejich umístěním, což jsem díky dvěma telefonátům dokázal zařídit. Na dva dny mé válečné sny skončily.

Pak přišly záběry z Buči a všechno je zpátky. Jasně. Co jsou mé sny proti realitě, do níž se každodenně probouzí celá Ukrajina. Ale pokud dobré skutky a pomoc utečencům mají tu moc, že dokážou alespoň dočasně vymazat noční můry, pak je to možná pro někoho dobrý návod k pár klidnějším nocím.