Rodina Ukrajinců, která žila za Putinovy války v Nymburce ve stejném domě jako já, se rozhodla odletět do Ameriky. Doteď z toho mám nejen já, ale i řada dalších obyvatel našeho domu zvláštní pachuť na jazyku.

Vitalij (po našem Víťa), který v Čechách pracoval dlouhá léta, mluvil plynně česky a na Ukrajinu jezdil na část roku za manželkou a dvěma malými syny, zažívá rok hrůzy. Hned první dny války s pomocí našeho bytného přijela do Nymburka a ubytovalase v našem domě i Víťova manželka se syny.

Svým způsobem jsme byli rádi, že jim můžeme nějak pomoci. Někdo telefonátem na úřad, někdo upečenou bábovkou. Jelikož bydleli v bytě sousedícím s mým přes stěnu, vím, že děti sice často plakaly, ale taky často řádily, jak se na pětiletého a šestiletého kluka patří.

Rodina Byalykových v jednopokojovém bytě v Šafaříkově mlýně v Nymburce.
Ukrajinská rodina se vydala z Nymburka za oceán. Manžel zvyklý na Česko smutnil

A pak to přišlo. Víťa u mě zaťukal s tím, že žena má sestru a matku v Americe, že ji to tam táhne a chce tam odletět. Jemu, zvyklému na české prostředí, se za velkou louži nechtělo. Neumí anglicky, nemá tam práci, znovu bude začínat od nuly. Ale rodinu ztratit nechtěl, a tak odletěl s nimi.

Pořád si v domě klademe otázku, kdo za takový osud může. Víťova rodina určitě ne. Myslím, že i my, obyvatelé domu a další lidé v Nymburce, jsme se jim snažili tragický úděl ulehčit, jak to šlo. Jediným viníkem tak je ten hnusný ruský zločinec, který celou rodinu z jejich rodné země, města a domu vyhnal.

Víťa už poslal video z pobřeží oceánu. S odhodláním vzkazuje, že práci si tam najde, anglicky se naučí a nějak to půjde. Ze srdce mu to všichni přejeme. A kdyby něco, v Nymburce bude mít pořád náruč otevřenou.