Před sto lety nebylo v této zemi větší síly, než byli zemědělci. Jejich agrární strana patřila k nejúspěšnějším v prvorepublikových parlamentních volbách. A kdyby nebyla v roce 1945 zakázána, dokázala by možná zabránit i nástupu komunistů k moci.

Po roce 1948 byli zemědělci jedním z cílů režimu. Kolektivizace zemědělství byla u nás po samotném Sovětském svazu nejbrutálnější v celém východním bloku. Kdo chce, může si o tom dnes přečíst například na památníku obětem kolektivizace při cestě na Říp nebo se podívat na film Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného z roku 1969, kde to všechno má jako na talíři.

Kolektivizované zemědělce si pak režim za normalizace předcházel, pád přišel ale po roce 1989. Do starých kolejí se zemědělství ani český venkov nevrátily, privatizace se moc nepovedla a až do roku 2004 celý obor živořil. Vstup do Evropské unie změnil ale i české zemědělství, postupně se proměnilo ve slušně vydělávající obor. Ostatně, jde na něj největší část rozpočtu Evropské unie. Výsledkem je ve většině zemí EU udržovaná krajina, bezpečné a velmi kvalitní potraviny a Unie jako největší vývozce potravin na světě.

Jenže časy se mění i tady. Evropa postupně dává méně na zemědělce a víc na jiné potřeby. Na dálnice, vývoj a výzkum, na obnovitelné zdroje energie. A Zelená dohoda dopadá i na zemědělce, protože i oni produkují ve velkém skleníkové plyny, i oni se musí naučit ekologičtěji hospodařit, aby evropská příroda, včetně pro zemědělství zásadních opylovačů, tolik netrpěla. Mnozí zemědělci toho po covidu a inflační krizi mají prostě dost. Více povinností a škrtání v dotacích pro ně je vytočilo natolik, že celá Evropa zažívá cosi jako sérii povstání, včetně dramat, jako je obléhání Paříže.

Jenže na konci dne tu je otázka, co se zemědělci a zemědělstvím, které už dnes zaměstnává pár procent obyvatel, v Evropě dál. Svět se mění a evropské zemědělství se bude muset změnit také. Ve víc kvalitní, víc exkluzivní, ekologické a technické. A zbytek? Zbytek bude údržba krajiny.