Ta slova znějí takto:

Ahoj, rád tě vidím, jak je?
Dneska těžko pokecáme, čas je mi v patách.
Ahoj, tak já letím, měj se.
Oba známe tyhle sliby, jsou jen vata.
Někdy příště, slíbí si a v davu zmizí.

Proč mne, Jaromíre, Říha neopouští? Protože jsem ti chtěl zavolat, jak se máš. Jenže tvoje číslo je nedostupné.

Prý jsi někam odešel a už se nevrátíš. To je ale nedobré. To blbý kafe jsme si přece slibovali už asi pět let. Pozval bych tě do Michalovic na golf. Tam, co to máš rád. Nebo jsme si mohli pinknout tenis. Neboj, já už tolik neběhám, upinkal bys mne.

Jaromíre, teď jsem si vzpomněl, jak jsi seděl vždycky v rádiu se sluchátkama na uších a uvědomuji se, že jsi byl v té chvílí tuze spokojený. Taky posluchači měli tvůj hlas moc rádi.

Jo a vzpomínám si, jak jsi toužil mít svoje rádio. Úplně jen tvoje. Nepodařilo se ti to a myslím, že jsi byl hodně zklamaný.

Jo, pamatuješ, jak jsme někde kdesi v lese sedli do škodovky na testovací jízdy a tys mne jako řidič prohnal ve škodovce lesem, že jsem se málem vzadu pošpinil? Pamatuju si, co jsi tehdy říkal a u toho ses smál: „Co blbneš, jedu rychle, ale nechci se zabít. Chci dojet do cíle živý. Tak se uklidni!" Dojeli jsme vždycky. I na tý rakouský dálnici, kde jsi chtěl zkusit, jak to auto z Boleslavi jede. Dvě stě jsme jeli. Ten rakouský policajt, co nás zastavil, pamatuješ na ten jeho výraz? Pokuta to spravila, ale hodně jsme se potili.

Taky vím, že jsi toužil jezdit rallye a že sis nějak sehnal auto a hned při první závodní zkoušce jsi ho rozbil. Ale přežil jsi v pohodě.

Milý Jaromíre, vím, že jsi v poslední době hodně hrál golf, a že tě to bavilo. Pořád jsi mne zval, abych dorazil. A já jen, že dáme kafe a že teď nemám vážně čas. Bylo to fakticky tak. Měl jsem toho hodně. A mám.

Jenže, kamaráde, co mi to je platný, když si to blbý kafe spolu už nedáme.

Já jsem miloval noviny, ty rádio. Vlastně já miluju noviny a ty jsi rádio miloval. Říkali mi, že už nejsi. Že jsi odešel. Do nebe. Chlapi nebrečí, ale ty vole, tohle se přece nedělá. Jsem chlap a ty slzy v očích mám.

Možná se sejdeme. Možná někdy příště. Mne ale mrzí, že si to kafe spolu nedáme tady. Na tý pitomý Zemi.

Jaromíre, stejně si říkám, že je to blbá myšlenka, že už nikdy nevezmeš do ruky mikrofon. Už nikdy nedáš tenisový servis. Neodpálíš míček do greenu. A neusedneš za volant.

Hele, dej mi vědět, jestli v nebi mají tenisový kurty. A jestli tam je nějaký rádio. Kdyby nebylo, koukej se poptat na tamních úřadech, jestli by to šlo. A pak pošli frekvenci, kde se to dá poslouchat. Těším se na tvůj hlas.

Milý Jaromíre, vím, že se tady na tý Zemi už asi nepotkáme. Že to kafe nevyjde. Do toho tvýho nebe ti vzkazuji, že ti přeji vše dobré. Vím, že to nebude jednoduché, protože jsi tam nováček. Ale ty to dáš. Byl jsi vždycky frajer. Parťák. Kámoš. Dobrej chlap.

Tak ahoj

Jirka

Jaromír Maceška, bývalý programový šéf rádia Jizera, rozhlasový moderátor, náruživý tenista, golfista a příznivec motorismu, zemřel náhle na konci minulého týdne ve věku 45 let.

(autor Jiří Macek je krajským šéfredaktorem Deníku: jiri.macek@denik.cz)

David Chuděj.
ON-LINE rozhovor s Davidem Chudějem
 Ilustrační foto.
SLOUPEK: Není Ježíš jako Ježíš