Fotbalu rozumí každý. Trenéři a funkcionáři si často stěžují na to, jak jim do jejich práce kdekdo kecá. Samozřejmě nejvíc, když se nedaří. Prohraje se zápas a už to jede. Nestavte tohohle, střídejte tamtoho, vyměňte trenéra. Přitom většina těchhle „odborníků“ od televize nikdy ani nekopla do balonu.

Petr Fejk
je manažer a bývalý dlouholetý ředitel Zoo Praha

Aktuálně jsme toho svědky v rámci české kvalifikační mizérie. Mužstvo se po jejím začátku herně i výsledkově zadrhlo a ne a ne se rozjet. Až vás z toho na tribuně bolí břicho, jak je naše hra bezradná, nebojovná a nudná. Fanoušci se zlobí. Od trenéra a hráčů ale slyšíme pořád to samé: Mrzí nás to, ale hlavně žádnou paniku. Víme, o co hrajeme. V kabině jsme si řekli, co bylo špatně, a příště už to bude určitě lepší. Jsme dobrá parta.

Jenže lepší to v žádném případě není. Nakonec jsme se v původně lehké kvalifikační skupině sami vmanévrovali do situace, že o postupu na mistrovství Evropy rozhodnou poslední dva zápasy. V listopadu s Polskem a Moldavskem. A všichni se teď logicky ptají, co nám dá větší šanci na úspěch. Neudělat nic a věřit, že si to ta dobrá parta v kabině konečně pořádně řekne? Nebo riskovat a udělat hned pořádnou změnu zvenčí?

Jedno japonské přísloví praví: „Co se stalo dvakrát, stane se i potřetí.“ Po každém z posledních zápasů jsem si počkal na vyjádření trenéra. A břicho mě bolelo ještě víc. Bylo to stejně bezradné jako výkony na hřišti. Představa, že on je ta pumpa, která teď najednou vlije hráčům krev do žil, je stejně utopická jako víra ve štěstí. Spíš bych to v Polsku viděl tak na 5:0.

Na začátku budeme mít jednu dvě šance, pak dvacet jalových nákopů do šestnáctky, smolný gól, a ve druhé půli se povezeme jako močálem černým kolem bílých skal. Tři dny nato remíza s Moldavskem a na tiskovce nám trenér řekne, že ho to mrzí. Upřímně, nebojím se, že nepostoupíme. Ale že mě bude z těch předvedených výkonů zase jen bolet břicho.

close Hlasy Deníku. info Zdroj: Deník zoom_in Dít se to v jiném, podobně exponovaném oboru, čas na váhavé koktání na tiskovkách by už dávno vypršel. Krize jsou od toho, aby se řešily. A přijde-li hybatelům českého fotbalu nepříjemné či přehnané, jak jim do práce kdekdo mluví, pak zřejmě zapomněli, že jen díky tomu má jejich práce tak velkou prestiž a zdroje. A když se nedaří, tak i odpovědnost.

Být trenérem Šilhavým, odejdu sám. Ne s ostudou, ale abych dal vědomě prostor pro nový impulz. Takhle je ostudou právě a jenom to bezradné váhání.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.