Pokud se podle plánu v červnu otevře jiný řetězec na druhém konci města, bude tento „hřbitovní“ už pátým megaobchodem s potravinami v lázeňském středisku. Ekologové a antikonzumisté protestují, usedlejší obyvatelstvo z okolí a nakupující z přesvědčení zase hájí právo výběru nakoupit, ve kterém řetězci se mi ten den zachce. Nota bene, jde-li v našem případě o proklamovanou jedničku mezi řetězci, co do kvality produktů.

Otázku po smyslu stavby nového marketu ale lze položit i jinak. Neproklejí nás naši vnuci za to, že zastavujeme tak obrovské plochy něčím, co za třicet let už vůbec nebude in a nakupování se přesune z řetězců do virtuálního prostoru? Nebudou nám za pár desítek let vozit nákupy po stisknutí tlačítka autonomní elektrická vozítka s minimální uhlíkovou stopou?

Zdá se to v daný okamžik nemyslitelné. Ovšem kdo si v roce 1990 dovedl představit, že se za třicet let přes léto neuskuteční jediný velký hudební festival? Že cyklisté budou zdolávat vršky hor slavných etapových závodů jen ze sedel svých trenažérů ve vlastních obývácích?

Stavět další obchodní centra je imperativ doby. O jeho smysluplnosti nám budou chodit vyprávět potomci, až budeme odpočívat na hřbitovech. Na tom poděbradském možná i zaslechneme novinky z francouzského týdne.