Když jsem se cítila usazená, odjela jsem pryč, říká návrhářka Petra Ptáčková

Naposledy jsme se viděly loni v květnu, kdy jste se zabydlovala v ateliéru v pražských Holešovicích. Tehdy šlo o velkou změnu ve vašem životě, do té doby jste hodně cestovala a stálý ateliér jste neměla.
Ten ateliér už nemám. Já se mezitím dohodla na zastupování mé značky jedním agentem a showroomem v Paříži. A tak přišel čas na další velkou změnu. Vrátila jsme se zpět do Paříže, kde je mi svět, co se týče vnímání módy a kultury, nějak bližší a přece jen je to takový můj druhý domov. Ateliér jsem tedy zabalila, jeho obsah narvala do skladu a vydala jsem se vstříc novému dobrodružství.

Musím říct, že mě to moc nepřekvapuje. Pro mě jste byla vždycky hodně nezařaditelná, což je možná takové vaše poznávací znamení…
Že si mě lidi neumějí zařadit? Rozhodně! (smích) Ale nedělám to záměrně, prostě to takhle vyplývá. Spousta lidí má nalajnováno, co budou dělat další rok dva. Já sice nějakou cestu mám, ale jsem otevřená tomu, co může přijít. Za to vděčím svým pobytům v zahraničí, kde jste často v situaci, kdy vůbec nevíte, co se bude dít, koho potkáte zítra, dneska… A plánovat si něco, to by akorát bylo pořád nějaký zklamání. Když jsem třeba žila v New Yorku, kde jsem měla pracovní vízum, a konečně jsem tam začínala být usazená, tak jsem najednou všeho nechala a odjela studovat do Itálie pleteniny, o kterých jsem nic nevěděla. Bez toho bych ale módu možná už nedělala, částečně to ze mě udělalo toho, kým dneska jsem.

Jak moc v takových chvílích zvažujete, jestli děláte správné rozhodnutí?
Ve finále jediné, co – alespoň u mě – rozhoduje, je vnitřní pocit. Jednoduše: Jedna chytrá paní mi řekla, ať se vždycky snažím vizualizovat jako fotku nebo jako obrázek tu první možnost a pak tu druhou, a ta, ve které se cítím v tu chvíli líp, je nejspíš pro mě tou, kterou se mám vydat. A tak tenkrát vyhrála Itálie a já mimo jiné ještě získala lásku k vínu, proseccu a všemu dobrýmu, bez čeho je život takovej poloviční.

Z vašich nejnovějších počinů jsem si všimla ponožek barvených rzí, které vzešly z vaší spolupráce s We are Ferdinand. Jak vás to napadlo? 
K barvení mám díky malbě od malička blízko. Zaflákáný ruce, volnost, pohyb - když si barva razí cestu do prázdné plochy nebo se vrství přes sebe a vzniká tam nějaká komunikace. Při barvení hledám důvod, proč sáhnout zrovna po tomto odstínu, rez má ale barvu danou - vytváří se sama. Design tak dělá příroda, já se jen motám okolo a pomáhám jí. 

Budete s barvením rzí pokračovat?
Určitě, celý proces barvení je čistá radost, což je na práci to nejcenější! Pokaždé je to překvapení, protože každý kus železa nabízí jinou intenzitu rzi, výsledek ovlivňuje počasí i prostředí, kde zrezlý předmět je. 

Jak to vlastně vypadá s těmi vašimi pláštěnkami z bannerů? Pokud si dobře vzpomínám, jednu si od vás obstaral i hollywoodský herec Orlando Bloom. 
To skončilo u několika art pieces, které se prodaly. Já bych musela věnovat veškerou energii na to, abych našla smysluplnou cestu, jak z toho udělat prodatelné produkty. On už proces, aby se banner, který visel někde bůhvíkolik měsíců, dostal do použitelné podoby, je zdlouhavý a finančně zatěžující. To se vám ani nechce brát moc do ruky, natož z toho něco vyrábět… Z několika praktických důvodů jsem prostě vyhodnotila, že za mě to smysl nedává. Ráda bannerovinu nechám značkám, projektům, které z ní třeba šijí tašky. Ale nevím, jestli cpát bannerovinu do high-fashionu. Asi jsou cesty, jak na to, ale chci dělat i jiné věci.

Návrhářka Tatiana Kovaříková: Obléknete šaty a stane se kouzlo

Udržitelnost je vaším velkým tématem. Jak moc je to při tvorbě omezující?
Pokud do své práce zasazujete princip udržitelnosti, věřím, že se přenáší do všeho, co vytváříte – i když třeba vaříte. Nemyslím ale, že lze mít všechno stoprocentně udržitelné. Navíc není jednoduché se vůbec zorientovat v tom, co zahrnuje pojem udržitelnost. Například u recyklovaných věcí musíte brát v úvahu i to, jakou bude mít použitý materiál životnost, a jestli ho třeba lze dál recyklovat. Je roztomilé, že máme produkty z kokosové kůry, ale že se možná za dva tři roky rozpadnou a zbyde po nich zip a další komponenty, které udržitelné nejsou, to už nikdo nedořeší.

Na to mám chuť říct: „Alespoň něco…“
Za mě určitě nejde stavět značku jen na udržitelnosti. Udržitelnost má být automatickou součástí jakéhokoli dnešního počinu – když jdu něco vyrábět, tak se nad dopadem na životní prostředí mám alespoň zamýšlet a v rámci možností se chovat zodpovědně. Ovšem prvotním důvodem, proč jdu něco vyrábět, by měla být nějaká další přidaná hodnota – chci tím vyprávět příběh, pobavit, šokovat… Prostě vyvolat emoce. Móda ze své podstaty jde vlastně proti čemukoli, co se dá schovat pod pojmem „sustainable“. Takže celkově je důležitý se z tý veškerý eko-bio-green sluníčkovosti nezbláznit. Dělat věci alespoň s pocitem, že jsem to udělala nejlíp, jak se dalo, abych neplivala na svět jen další tuny sajrajtu, co za chvíli půjdou do koše. Mít pocit, že tím výrobkem třeba i něco kultivuju, přispívám pár lidem, co to nosí, k lepšímu dni, možná je k něčemu inspiruju… To má pro mě obrovskou hodnotu.

Mně se líbí právě ty vaše „odbočky“ – bundy a tašky ženského fotbalového klubu Yellow Ladies, anebo vaše spolupráce s divadly, ať už jde o kostým z dětských autosedaček do představení Růžový samuraj, anebo o představení La Putyky ADHD. To je takové hezké zpestření vaší už tak pestré práce.
Jo, to je ohromné zpestření. Všechny projekty, které jste vyjmenovala, se nějakým způsobem dotýkají sportu, fyzična, což je mi velmi blízké. To jsou záležitosti, do kterých jdete s obrovskou chutí a nadšením. To je čistá radost. I když ono to taky není jednoduché. Třeba spolupracovat s umělcem jakým je Rosťa Novák, který často v myšlenkách někde poletuje a věci nabírají na nápadech… Jasně vidíte, že kreativita není zadarmo a vaše okolí to musí prostě umět chápat. Mně tak Rosťa často nastavoval zrcadlo, o to víc si teď vážím každýho, kdo se mnou vydrží pracovat, protože je to intenzivní. Práce na ADHD byla neuvěřitelně impulzivní, nahoru, dolů a zase zpátky… Byl to zápas, po kterým vzniklo velký pouto.

Legendární návrhářka Liběna Rochová: Jsem pyšná na to, kam až jsem došla

S ohledem na vaši kaskadérskou minulost, neměla jste tendenci se ADHD zúčastnit i jako účinkující?
Samozřejmě měla. Mě hrozně bolelo chodit na jejich tréninky a jen tam sedět a dívat se na těch osm jedinců, z nichž každý dělá úplně jinou disciplínu. Člověk by byl nejradši s nima a na nějaký hadry se vykašlal. Navíc Rosťa mě do toho představení původně chtěl jako účinkující, psal mi kvůli tomu. Jenže jak člověk sem tam na něco hned nezareaguje, pak zapomene odpovědět… (smích) Asi to tak nemělo být, asi mám vyrábět oblečení a dělat art skrze materiály.

Věnujete se pořád kaskadérské práci?
Ne, to fakt musejí dělat lidi, kteří mají čas každý den trénovat. To je jako s hudebním nástrojem – když budu chtít hrát, budu muset denně cvičit. I když jasně, něco si osvojíte a pak už to tělo umí, aniž byste musela věnovat hodiny cvičení. Takže když se naskytne příležitost, ráda jdu z něčeho spadnout a skočit, ale taky jsem ráda, že třeba normálně chodím, nemám neschopný ruce a tak.

A jaké máte nejbližší plány do budoucna?
Přestat se s věcma párat a dělat vše mnohem víc pocitově - tak jak mi to můj vnitřní hlas napovídá. To je teď můj nejdůležitější plán: dělat to, co dělám, aniž bych si musela říkat, že mě to nebaví a unavuje. Aktuálně řeším spolupráce, které mi pomohou dělat další kolekci - například sportovní značka Silvini mi poskytuje poškozené, vyřazené vzorkové zboží, které já můžu dál předělávat a redefinovat tak původní využití materiálu. Nabízí se i spolupráce s 3D pletaři a 3D tiskaři na výrobu mých prvních bot. Na to se moc těším! Novou kolekci budu představovat na pařížském Fashion Weeku koncem února 2023 pod hlavičkou Showroom Romeo. Protože po všech mých zkušenostech věřím, že stejně jako umělec potřebuje svého galeristu, návrhář jako já potřebuje zázemí ve formě showroomu.