Předchozí
1 z 8
Další

Petr Procházka: Už na základní škole se chtěl stát sportovním komentátorem  

Patří do skupiny Husákových dětí. Na vlastní kůži zažil komunistickou éru a také sametovou revoluci. Jako malý kluk se věnoval lednímu hokeji a fotbalu. V době dospívání ale zjistil, že jsou i jiné zájmy a s milovanými sporty byl konec. U sportu však Petr Procházka zůstal. Stal se sportovním novinářem.

Vtípky před tiskovou konferencíVtípky před tiskovou konferencíZdroj: archiv Petra Procházky

„Už na základní škole jsem se chtěl stát sportovním komentátorem. Soudružce učitelce jsem to neustále opakoval a jelikož jsem už tehdy pusu téměř nezavřel, tak tomu snad i věřila. Takže jsem vlastně minul jen o kousek. O sport se zajímám dost ze široka, až by se možná dalo říct, že jsem maniak. V Kolíně se to o mě docela vědělo, takže jsem po jistém doporučení dostal od tehdejších majitelů Kolínských novin, pánů Ondřeje Plašila a Romana Pekárka, pracovní nabídku. Vlastně jsem se stal takovým sporťákem z ulice. Splnil se mi tím sen a postupně jsem se z okresní úrovně dostal až na tu celostátní a mezinárodní, mnohokrát jsem služebně cestoval na evropské poháry, ať už fotbalové či basketbalové. Pracovně jsem byl v téměř třiceti zemích a mám z toho krásné vzpomínky.“

Když má možnost, sám si zahraje fotbal. Rád jezdí na Memoriál Petra Baborovského do BělušicKdyž má možnost, sám si zahraje fotbal. Rád jezdí na Memoriál Petra Baborovského do BělušicZdroj: archiv Petra Procházky

A vzpomínek a zážitků byla celá řada. „Je jich moc. Vyberu třeba Izrael, kde jsem byl čtyřikrát. Maximálně přísné kontroly na letišti, zadržený kolega novinář, úžasné koupání v mrtvém moři, obrovské trhy s čerstvými a různorodými potravinami. Spousta vojáků a vojaček, pro něž byla společná fotka s vysokými basketbalisty obrovskou atrakcí, hlavně 216 centimetrů vysoký Aleš Chán byl na roztrhání. Jejich chrámy mají neskutečnou sílu, člověka vtáhnou a snad i pak lépe chápe sílu jejich náboženství. Byl jsem i v místnosti, ke je pohřben Ježíš Kristus. Dvakrát jsem v Jeruzalémě vložil papírek s přáním mezi kameny proslulé Zdi nářků, ale jelikož jsem ta přání dávno zapomenul, tak vlastně ani nikdy nezjistím, zda se pověra vyplní… Dobře jsem poznal i Tel Aviv a Haifu. Na spoustu míst bych se ještě někdy rád vrátil, třeba do Palerma, kde uličky plné zmrzliny, kávy a vína pulsují každou noc. Do Marseille, kde božsky chutnají obří krevety. Na Island, kde vodopády i vřídla každého uchvátí, nebo do Kazachstánu, kde roste jedna supermoderní stavba za druhou.“

Petr Procházka U zdi nářkuPetr Procházka U zdi nářkuZdroj: archiv Petra Procházky

Za kariéru poznal spoustu slavných sportovců. A na některé rád vzpomíná. „Oslava narozenin Jiřího Zídka, už ani nevím, jestli to bylo v Litvě nebo Lotyšsku, to byla velká paráda. Jirka Zídek byl neskutečný sportovec, moc chytrý člověk a byla s ním i zábava. Setkání s ním mi hodně pomohlo i profesionálně, proto jsem ho zmínil na prvním místě. Z basketbalistů mi zůstal v srdci i slovenský bojovník Rado Rančík, snad se na mě nebude zlobit, když prozradím, že si na dobrou noc rád dal panáčka a na hotelu vždy dobře věděl, na jaký pokoj na něj zajít. Měl jsem i to štěstí, že jsem se během stříbrného mistrovství světa v roce 2010 prakticky nehnul od naší ženské reprezentace, velmi příjemná byla třeba Ivana Večeřová, s níž rozhovor nikdy nenudil. Vlastně všechny ty holky z týmu byly skvělé, ony výhry vždy tu náladu zvedají. Není náhoda, že jmenuju dřívější generaci, byla mi blíž než ta dnešní. Fotbalisté Marek Kulič nebo Radim Holub, s těmi bývala sranda. To by se dalo jmenovat a vzpomínat dlouho. Pavel Patera, František Kaberle, Denisa Rosolová, Lída Formanová, Petr Benda, Barbora Špotáková, Jaroslav Kulhavý, Radomír Šimůnek. Uff, kouří se mi z hlavy, jak lovím ta jména a společné zážitky, některé i nepublikovatelné.“

Rozhovor s legendární atletkou a současnou trenérkou Jarmilou KratochvílovouRozhovor s legendární atletkou a současnou trenérkou Jarmilou KratochvílovouZdroj: archiv Petra Procházky

Hodně pracovních cest absolvoval s basketbalisty Nymburka. „V jednom období byla má práce opravu hodně spojená s basketbalovým Nymburkem. Když jsem s týmem poprvé letěl do Evropy, byl jsem docela nervózní, což rychle odboural uvítací panák slivovice v pět ráno po nástupu do autobusu. V klubu jsem poznal spoustu fajn lidí a i když už nyní v tak úzkém kontaktu nejsme, vždy se ke mě hlásí a chovají vstřícně. Ať už se jedná o funkcionáře, maséry, fyzioterapeuty i hráče.“

Sportovní redaktor před AurorouSportovní redaktor před AurorouZdroj: archiv Petra Procházky

Rád vzpomíná i na svoji sportovní kariéru sportovce. „Od pěti let jsem hrál hokej, ve sportovní třídě jsme měli fantastickou partu, přičemž kluky i holky na našich letních srazech každý rok strašně rád vídám. V garáži mám na okně pohár pro nejlepšího střelce žákovského turnaje v Mladé Boleslavi, to by asi vrchol kariéry (smích). Vydržel jsem do dorostů, v Kolíně jsme tehdy hráli i nejvyšší soutěž, nějaký gól tam padl. V dospělé kategorii pak už jen nejnižší krajská soutěž a pak téměř celý život různé amatérské bitvy, často zakončené u piva a písničky. Fotbal jsem hrál jako žák i dorostenec za Štítary, později v seniorské kategorii za nějaké čtyři týmy na okresní úrovni. I zde nějaký gól padl, ale pravda, zase tolik jich nebylo (smích). Jakmile jsem začal jako novinář pracovat na celostátní úrovni, kolidovala mi ligová utkání s těmi okresními a nedalo se to kombinovat. Mrzelo mě to, ale aktivní fotbal už jsem nestíhal.“

S olympijským vítězem Jaroslavem KulhavýmS olympijským vítězem Jaroslavem KulhavýmZdroj: archiv Petra Procházky

Hodně času tráví s rodinou. S manželkou vychovávají dva syny. „Manželku Pavlínu jsem poznal v roce 1992, o pár let později jsme se vzali a jsme spolu dodnes. Máme dva kluky, Petra a Denise. Zrovna nedávno mě naštvali, protože mě oba porazili v šipkách.“

Jeho nejbližší. Zleva synové Péťa, Denis, maminka Jiřina a manželka PavlínaJeho nejbližší. Zleva synové Péťa, Denis, maminka Jiřina a manželka PavlínaZdroj: archiv Petra Procházky

Když má všeho plné zuby, rád si odpočine při sportu, nebo vycházkách po lese. „Koníčky? Zase je to hlavně o sportu. Sleduju prostě všechno a výhodou je, že mi to často vydělává peníze. Na amatérské úrovni zvládám sport i aktivně, v zimě s partou hlavně hokej, v létě na chalupě tenis, doma bazén. Bohužel mě zlobí bolavé koleno. Skvělým odreagováním je pro mě les. Mám svá místa na Kutnohorsku, hlavně za Uhlířskými Janovicemi, ve směru na Kácov. Když rostou houby, je to super, když nerostou, pročistím si hlavu i tak. Vyrážím zásadně ve všední dny dopoledne, protože v lese nesmí být lidé, to jsem pak otrávený. Rád i vařím a griluju, když rodině nebo hostům chutná, cítím se fajn.“

Rád jezdí lyžovat na horyRád jezdí lyžovat na horyZdroj: archiv Petra Procházky