Vratko Rohoň: Jsme profesionálové, o hudbě se v kokpitu s Brucem nebavíme

Albem jste zjevně udělali radost sobě i mnoha fanouškům. Jak se vlastně zrodila myšlenka na jeho realizaci?
Je to jednoduché. S kluky z kapely jsme se chtěli poohlédnout za dětstvím. Když nám bylo sedm, osm možná devět let, zasáhly nás písně, které běžně jely v rádiích – Holky z naší školky, Chráň svoje bláznovstvá… Písně od Ramones nebo Sex Pistols jsme objevili až mnohem později.

Upřímně – na Holky z naší školky bych vás neodhadovala…
No, chápu, ale byl to prostě song, který naše životy ovlivnil. Zpívá se v něm: Majdalenka, Apolenka s Veronikou – tehdy jsme si do těchto jmen dosazovali vlastní spolužačky. Myslím, že ten, kdo to zažil, mi rozumí. Jako teenageři jsme si tu písničku pouštěli na tesláckém kotoučáku do blba. Nešlo se toho zbavit.

Celkem vaše deska nabízí pět českých a pět slovenských coverů z osmdesátých let. Jak její dramaturgie vznikala – šlo o kapelní výběr?
Myšlenka vydat album coverů byla v naší kapele přítomná zhruba patnáct roků, takže jsme měli o výběru jednotlivých písní poměrně jasno. Ve hře jich bylo ještě víc, například Prachovské skály od Ivana Mládka, ale nakonec jsme od ní upustili, protože i tak je „too much funny“. Nechtěli jsme z ní dělat ještě něco směšnějšího – ale aby to nebylo špatně pochopeno: její text považuju za skvělý.

Michal Němec: Skupina Jablkoň funguje v mužském i ženském rodě

Máte na vaše pop punkové předělávky písní ohlasy od původních interpretů?
Zatím jen od slovenských. Například Peter Nagy prohlásil: „Chráň svoje bláznovstvá? Taky tu píseň hrajeme rockověji oproti původní verzi, ale až tak rychle? No, tak dobře…. “ Peter je parťák, známe se dlouhá léta, takže jsme v pohodě. Podobně reagovalo i Ján Baláž, když si poslechl skladbu Vymyslená.

Jak jste si poradil s češtinou, která zní vedle zmiňovaných Holek z naší školky v písních Paráda, Severní vítr, Anděl a Včelka Mája?
Ano, celkově v nich bylo moc „ř“, ale bylo nám jasné, do čeho jdeme. Vždyť i za dob Československa to bylo o tom, že Češi nevěděli, co je čučoriedka, a Slováci zase, co je rampouch. Zmatený byl i Gustáv Husák, který ve své horlivosti mluvil o měsíci dubnu jako o apřílu… Takže jsme si říkali, že horší už to být nemůže. Jdeme do toho. Když jsme ale naše předělávky českých songů pustili jednomu dost kritickému slovenskému kámošovi, prohlásil na moji adresu – chlapče, jsou super zaranžované, ale to tvoje „uvaš kafe nebo nalej čaj“…. S tímto tvým ‚ř‘ chceš někam jít? To přece není možné! A tak jsme šli zpátky do studia a já jsem musel přezpívávat šestatřicet ‚ř‘, které v těch písních neseděly. Jako jazykového korektora jsem si přizval kámoše z Brna, který kdysi dělal v rozhlase. Doporučil mi, abych si pořád dokola procvičoval slova - dřevo, dřevo, dřevo, řeřicha, kříž…. Takto, vím, že se v mém podání nejedná o dokonalou češtinu, ale že jde o pozůstatky „federálu“. Zároveň je to ale autentické. Jsem rád, že bratři Češi můj výkon na YouTube i chválili, je to pro mě obrovská satisfakce. Naší nahrávce jsme tudíž dali akceptovatelný level.

Nedali jste si povánoční oddech, ale naopak se vydáváte na koncertní šňůru, která dnes startuje v pražském Lucerna Music Baru. Koncerty máte koncipované v duchu desky Made in Czechoslovakia?
Obecně to tak máme, že děláme koncerty po Vánocích. A potom necháme hrát jiné. Je pravda, že po covidovém období jsme měli najednou hodně práce – jednak jsme dodělávali zmiňovanou desku, natočili jsme i klip k písni Severní vítr, kde představuju pana Abrháma jako pana Králíka z filmu Vrchní, prchni, který považujeme i na Slovensku za naprosto mimořádný. Ale abych se vrátil ke koncertům – koncipovali jsme je na délku devadesáti minut. Deska má jen pětadvacet minut, čili ji včleníme do středu programu. V úvodu zahrajeme nějakých pět našich zásadních věcí, pak si společně dáme návrat do Československa v duchu naší desky. A v poslední částí vystoupení se s fanoušky opět přivítáme v realitě.

Lenka Dusilová: Cítila jsem potřebu obrátit se do světla

Co vás vlastně na cestě ke kapele Inekafe formovalo?
Bylo mi čtrnáct patnáct let, když mi starší kluci-kámoši doporučili, že jestli chci být cool, musím poslouchat metal. „Ti tvoji Europe, co ses zbláznil? Minimálně Helloween!“ A tak jsem je poslouchal. Ale když jsem přišel na střední, bylo to málo. „Jaký Helloween? Tady máš Slayer, Kreator, musíš poslouchat trash…“ A tak jsem zase poslechl. Tvrdší muzika mi začala sedět. Vlastní kapelu jsme začali formovat v časech revoluce, zpočátku jsme hráli v garážích, pak nastoupily divoké devadesátky, konkrétně se náš vznik datuje k roku 1995.

Pro styl pop punk jste se rozhodli hned?
Vlastně ano. Jak jsem byl formován mými staršími kamarády, nechal jsem se tím unést. Přitom se mi líbily všechny žánry – rock, punk rock, metal. Chodili jsme například na Tři sestry, když přijely na Slovensko, a podobně. Postupem času nás ale oslovil zvuk Green Day, bylo to přesnější, byl to modernější punk, ve kterém jsme se našli. Kromě Green Day se jako kapela hlásíme k Bad Religion, Perl Jam nebo Offspring. Je to naše scéna. Mimochodem zpěvák z posledně zmiňované skupiny, Dexter Holland, je pilot. Jako já, procvičovali jsme si schopnosti na simulátoru.

Pokecali jste spolu?
Bohužel ne, protože jsem vůbec nevěděl, která bije. Instruktor se mě pak zeptal – a co děláš v soukromém životě? Říkám mu, že jsem muzikant. A on: „Znáš Offspring? Jen že vedle na tom simulátoru seděl Dexter Holland. Dělá si tu dva roky výcvik…“ No, tak jsem ho nepoznal. Viděl jsem ho až po nějaké době na Rock for People.

S Brucem Dickinsonem, hlasem Iron Maiden, už to ale bylo jinak…
Ano, s Brucem jsem měl tu čest sedět v jenom kokpitu, když si potřeboval obnovit licenci pro řízení charterových spojů pro Boeing 737. Není to nic neobvyklého, coby piloti jsme vlastně něco jako autobusáci, kteří potřebují čas od času vypomoct a přenést věci a lidi na větší vzdálenosti. O hudbě se ale moc bavit nechtěl, i když jsem mu přinesl naše CD. Bylo vidět, že když se věnuje jedné práci, tak opravdu nechce o té druhé slyšet.

Olympic zahájil oslavy 60 let koncertem. Fanoušci jásali, zpívali i plakali

Jaký to byl zážitek, máte něco víc?
Samozřejmě výjimečný. Ale přiznám se, že Iron Maiden nejsou mou základní identifikační kapelou. Pochopitelně, naprosto ji respektuju, speciálně Bruce Dickinson je velmi zajímavý člověk. Nejenže ve volném čase pilotuje, ale několikrát reprezentoval svou zemi na olympiádě, je skvělý šermíř. Má i svůj projekt a taky zvláštní techniku zpěvu, že všechno vyřve. Nebojím se říct, že jde „na burana“ - vříská, jak se má v takové kapela vřískat. Ještě mám na podobném levelu zpěváka z Foo Fighters Davea Grohla. Jsou to nesmírně zajímaví a šikovní lidé.

Jak to vlastně v rámci vašeho leteckého programu funguje?
Velmi jednoduše – jsem zaměstnancem jisté charterové společnosti na Slovensku, Bruce je zaměstnancem charterové společnosti v Anglii, spadáme pod jednu střechu. A když dojde k problému, že například jedna společnost má problém s letadlem, které jde na týden do servisu, tak poprosí kamarádskou charterovku, aby to za ni odlétal. Takže se stane, že létáme linky z Říma do Doněcku, tedy to bylo před válkou, jinak taky v létě absolvujeme zejména řecké programy…

Co jste si chtěl létáním dokázat, proč to vlastně přišlo?
V jednu chvíli jsem měl pocit, že chci uniknout před vším tím bordelem, kdy si nepamatuješ, co se dělo večer předtím a ani potom. Přitom jsme měli z čeho vycházet, vydali jsme několik desek, které se skvěle prodávaly… Jenže pak se lidi začali ptát: „Kde je Inekafe?“ Po čase jsme zase zahráli jeden koncert, ohlasy byly velké, takže jsme začali přidávat a zároveň jsme se více profesionalizovali. Žádný alkohol, drogy, nic. A to je pro nás nejvíc, když máme posluchače. Na Slovensku i v Česku.