Paní Grezlová, jaká je vaše prvotina?
Jmenuje se Vzpoura plyšového medvídka. Název sice připomíná spíše dětskou knížku, ale není tomu tak. Je pro dospělé a je trochu napínavá, místy zavání až severským thrillerem. Celkově jí je však vlastní odlehčený, spíše ironický pohled na svět. Je určená převážně ženám, ovšem to neznamená, že nezaujme i muže, jak ostatně dokládají zkušenosti mých čtenářek, jejichž muži si ji s chutí přečetli.

Kdy jste v sobě objevila předpoklady pro psaní a hlavně nutkání psát?
Literatura je moje celoživotní vášeň. Od mala jsem četla spousty knih, český jazyk a literaturu jsem vystudovala na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Už v pětadvaceti jsem začala publikovat povídky v krajských novinách. Časově náročné zaměstnání mi však neumožňovalo věnovat se systematicky vlastní tvorbě. Ten sen jsem si začala plnit až čtyři roky před důchodem.

To je docela odvážný krok. Nebála jste se opustit zaměstnání?
Říkala jsem si, že mi ještě tenhle skok do neznáma chybí ve sbírce různorodých životních profesí. Nikdy jsem se nebála učit se úplně novým věcem, naopak právě to mě vždycky bavilo.

Máte nějaké literární vzory? Jaká literatura, jací autoři vás oslovují?
Rodiče měli rozsáhlou knihovnu a byli natolik liberální, že mě nechávali číst, co jsem chtěla. První výraznou knihou mého života byl Starý pán přichází od švédského autora Gustafa Jonssona. Zachycuje politicky velmi složitou dobu první poloviny 20. století, což mi jako dítěti unikalo, ale velmi mě zaujaly vztahy mezi postavami, jejich vývoj. To ovlivnilo moji pozdější literární tvorbu. Jinak oblíbených žánrů i autorů mám hodně, ujížděla jsem například na severské literatuře, bavily mě detektivky, miluji Agathu Christie. Mými životními biblemi jsou ale Jirotkův Saturnin a Hrychova Krhútská kronika.

Píšete o vztazích mezi lidmi. Jde o fikci, nebo vycházíte ze svého životního příběhu?
Odpovím úvodem ke své druhé knížce Dárek za všechny prachy, která vyšla letos v červenci. Píše se v něm: „Ne všechny postavy a události v této knize jsou smyšlené…, jejich podobnost s těmi skutečnými opravdu není náhodná.“

Jak a kdy píšete?
Píšu poměrně lehce, většinou na „noční směně“, kdy jsem se svými postavami sama. A mnohdy žasnu, jak si žijí svým životem. Jakoby se samy vyvíjely a já to jen zachycuji do počítače. Je to krásné dobrodružství.

Jaká bude vaše nová kniha?
Opět o mezilidských vztazích. Ale bude zasazená do úplně jiného prostředí než předchozí knížky. Měla by být napínavá, tentokrát myslím dojde i k vraždě. Vždyť životních situací, které k ní přímo vybízejí, je spousta. Třeba jen manželství. Anebo manžel!

Nemůžu se nezeptat na váš vztah k Bohumilu Hrabalovi, bez nějž by Polabí nebylo Polabím…
Souhlasím, že Hrabal je fenomén. Měla jsem tu čest setkat se s ním i osobně. Z jeho děl je mi blízká zejména trilogie věnovaná jeho ženě Pipsi.

Co děláte, když nepíšete? 
Mám mnoho zájmů, většinou pohybových, kolo, běžky, jízdu na koni, věnuji i tréninku agility se svým psem. Ale také jsem rozšířila řady ochotníků v Sadské. Na kontě rolí mám zatím Ježibabu a hraběnku. Po dohodě s režisérkou Evou Serbusovou také převádím do divadelní podoby svoji knížku pro děti Štěňátko a Terezka a těším se, že dojde k jejímu nastudování. 

OTILIE K. GREZLOVÁ
Otilie K. Grezlová prošla v životě sedmi profesemi a jak sama říká, všechny ji bavily. Pracovala například jako vědecká pracovnice v Ústavu filozofie a sociologie Akademie věd, jako personalistka, dodnes rediguje knihy. V současné době žije ve Starém Vestci obklopena zvířaty a píše knihy. Dosud vydala čtyři, z toho dvě pro děti. Prvotina má název Vzpoura plyšového medvídka (2016), dále autorka vydala Dárek za všechny prachy (2017). Do literatury pro děti se zařadila knížkami Štěňátko a Terezka a Voříšek Lumpík.