Na pozvání organizátora občasných akcí v Hospodě na návsi v Pátku u Poděbrad Lukáše Vacka přijel zahrát dva dny před výročím Sametové revoluce jeden 
z prvních signatářů Charty 77, všestranně nadaný umělec donucený komunisty 
k emigraci, Vlastimil Třešňák. Na hlavní hvězdu večera odehrál svůj set nezvykle jako první, teprve po něm se do nástrojů opřeli Motion Food a Špinaví Lůzři. Před vystoupením jsem 
s Vlastou Třešnákem krátce pohovořil. Hned při vzájemném představení mi automaticky nabídl tykání, proto se 
i v této rovině ponese rozhovor, ve kterém jsme se vrátili do listopadu 1989.


Kde tě zastihly listopadové události?
V té době jsem byl v Kolíně nad Rýnem u Jaroslava Hutky. On neustále odbíhal z hospody domů k rádiu a sledoval zprávy z Čech. Mě to moc nezajímalo, protože jsem se čerstvě vrátil z Ameriky, kam jsem se chtěl asi za měsíc odstěhovat, ale komunisti mi to zkazili …(smích)

To znamená, že jsi měl čerstvé informace o tom, co se v Praze děje?
Ano, to jsme měli, ale hlavně díky Jaroslavu Hutkovi, který telefonoval s Mnichovem. Pak také volala Olga Havlová Jaroslavovi, ať se spakuje 
a přiletí do Prahy. Totéž říkala mně, ale mně se nechtělo. Nemyslel jsem si, že to dopadne tak, jak to dopadlo.

Jak vnímal dění roku 89 v komunistickém bloku západní svět?
Já byl předtím dlouho v Americe, která mě naprosto uchvátila a chtěl jsem se tam odstěhovat natrvalo. Tam byl na titulních stranách masakr na náměstí Nebeského klidu 
v Pekingu. Teprve někde na třetí čtvrté straně malý sloupek o dění ve Východní Evropě. Až když jsem přiletěl do Německa, tak jsem se dozvěděl, co se tady děje. V Německu to samozřejmě událostmi na východě žilo.

Kdy jsi tedy přijel do vlasti?
Až v červnu 1990 na týden. Ale to už se tady do toho začali montovat prognostici…

Jak to máš vlastně s občanstvím?
Teprve půlroku mám zpět České občanství. Někdo říká, že jsem byl cizinec ve vlastní zemi, ale mně to nevadilo. 
O občanství jsem požádat až asi před půl rokem ze zištných důvodů, neboť jsem byl oceněn jako Hrdina třetího odboje. Ale já nejsem patriot, ani bych se nevracel, zůstal jsem tady vlastně kvůli ženský… (smích)

Co se ti vybaví z doby nucené emigrace?
Papírování, strašně moc papírování. Pro přátele, kteří také odešli v rámci akce Asanace a měli vysoké školy, to bylo ještě daleko složitější. Vyřídit si všechny razítka, bylo fakt děsný.

Co se dělo pak?
Ve chvíli, kdy sis požádal 
o vystěhování a následně se to dozvěděli estébáci, tak přestaly ty krutý výslechy. Mohl jsem tu zůstat, nechtěl jsem odejít, ale v mém případě mě prostě donutili. Kdybych tu zůstal, tak bych seděl, nebo nepřežil…

Měl jsi vizi, co budeš v emigraci dělat?
Ne, vůbec. Bylo mi 32 a věděl jsem jen, že to bude život bez výslechů, týrání a domovních prohlídek. Když jsem to tam poznal, tak jsem si říkal, že jsem měl odejít mnohem dřív. V podstatě mě tady nic kromě řeči a přátel nedrželo a tak to mám dodnes.

VLASTIMIL TŘEŠŇÁK

  • Narozen 1950 v Praze.
  • Hudebník, textař, malíř, spisovatel, fotograf a hasič.
  • Veřejně vystupuje od druhé poloviny 60. let a byl členem volného sdružení písničkářů Šafrán.
  • V 70. letech se postupně dostal do střetu se státní mocí, stal se jedním z prvních signatářů Charty 77. Poté mu byla zakázána jakákoliv veřejná činnost. Angažoval se v Bytovém divadle Vlasty Chramostové.
  • Státní bezpečnost v rámci akce Asanace usilovala brutálními výslechy, při kterých jej příslušník StB Josef Kafka pálil na rukou, donutit k emigraci.
  • V roce 1982 emigroval do Švédska, později se přestěhoval do Německa.
  • Po návratu do vlasti podal na Kafku trestní oznámení, které po mnoha letech skončilo vynesením podmíněného trestu.
  • Již jeho první album Zeměměřič, vydané v exilu, se stalo legendou, dále vydal šest dalších řadových alb (Koh-i-noor; Třešňák, Korman, Gadžor (druhá strana) ; Koláž; Inventura, Skopolamin; Němý suflér), poslední tři s vlastní rockovou skupinou Band.
  • Je autorem řady knih povídek a románů (Jak to vidím já; Babylon; Bermudský trojúhelník; …a ostružinou pobíd´ koně; To nejdůležitější o panu Moritzovi; Klíč je pod rohožkou; U jídla se nemluví; Evangelium a ostružina; Domácí hosté; Melouch; The vole – hraboš hrdina). Ve dvou vydáních publikoval své písňové texty (Plonková sedmička). 
V roce 2007 vydal bilanční rozhovor To je hezký, ne? s Ondřejem Bezrem.
  • Za román Klíč je pod rohožkou získal v roce 1995 cenu Kniha roku.
  • Je autorem řady obrazů, vydal dvě výtvarné monografie (Adam & Söhne, 49+1).
  • Hrál v několika filmech i divadelních inscenacích, je rovněž autorem divadelní hry Malá srdeční příhoda.