„Až na nemocničním lůžku jsem si v padesáti letech uvědomila, že své sny celý život odsouváme. Kvůli dětem, práci, budování chalupy… A najednou zjistíme, že může být pozdě," říká energií sršící spisovatelka. Právě tehdy se rozhodla cestovat.

Devětašedesátiletá Jaroslava Šrejmová pracovala jako účetní a později jako správcová ve vojenské nemocnici. První kniha jí vyšla před deseti lety. Svá díla píše tiskacím písmem, doma ani nemá počítač. Informace čerpá z encyklopedií, průvodců a map.

Kam vedly vaše první velké exotické cesty?
Do Mexika a Jižní Ameriky. Už jako malá jsem hltala knížky o indiánských kulturách Inků, Aztéků a Mayů, snila jsem o tom, že se jednou podívám na Machu Picchu… Dětské přání se mi splnilo po padesáti letech.

Zánět srdečního svalu není legrace. To jste se nebála vyrazit přes zákaz lékařů?
Když mi můj ošetřující lékař řekl, že pobyt v horských výškách nepřežiju, odpověděla jsem, dobře, tak se pojistím a umřu tam. Ale uvidím to. A vidíte, jsem tady, projela jsem Brazílii, Argentinu, Uruguay, Bolívii, Peru, Kanadu, Severní Ameriku, Kubu, řadu z těchto zemí i víckrát. Když jsem si to poprvé osahala, vyrážela jsem znovu.

Spisovatelka Jaroslava Šrejmová.Zdroj: Deník / Šmejdová IvanaJela jste už s úmyslem napsat o svých cestovatelských zážitcích knihu?
Po návratu mi přišlo, že je škoda nepředat svoji zkušenost ostatním, a sice že všude je chleba o dvou kůrkách, že i na druhé straně světa se lidé radují z nově narozeného života a pláčou nad hroby svých blízkých. Chtěla jsem říct lidem, že je ve světě velká bída, proto si važme toho, co máme doma. Žijeme v nejkrásnější zemi.

Vy se ráda vracíte, že? Znáte dobře Českou republiku?
Aby ne! Tu jsem procestovala křížem krážem. Při svém zaměstnání v brněnské nemocnici jsem řadu let organizovala výlety do všech koutů naší země. V žádné zemi, kterou jsem navštívila, a bylo jich 34, bych nechtěla žít.

Mezi vašimi tituly je zatím jedna o výletech po Čechách…
Dlouho jsem měla výčitky, že píšu o Americe a jiných dalekých zemích. Proto jsem napsala o všech místech, která mají atribut „český": Český ráj, Český kras, Český les, Česká Kanada. A teď chystám knížku o českých pohořích, která mají v názvu slovo „hory". Je jich 16.

Jak vlastně cestujete?
Na baťůžkáře jsme už staří, navíc neumíme cizí jazyky, takže jezdíme s cestovní kanceláří a s průvodcem. Většinou mě doprovází manžel. Ale jednu cestu, na východ Spojených států, jsem podnikla i sama.

Nebála jste se? Zvlášť když neumíte cizí jazyky?
Taky to bylo drama hned na začátku. Na Kennedyho letišti v New Yorku mě po příletu vyštěkal protidrogový pes a zatkla mě policie. Situaci moc neusnadnil fakt, že jsem s sebou měla sáček s českými kameny, které vozím všude s sebou. Vypadal velmi podezřele, zkoumali ho ze všech stran, zjevně nevěděli, jak naložit s ženskou v mém věku, která je vybavená takovou podivnou věcí. Já, neznalá angličtiny, jsem jim to nemohla vysvětlit. Nakonec mi kamínky hodili zpátky do kufru a propustili. Myslím, že se tomu úředníkovi ulevilo, že se mě zbavil.

Proč vozíte do cizích zemí české kameny?
Když jsem zjistila, jak o nás ve světě nic nevědí, začala jsem vozit mapy České republiky a Evropy, fotografie Pražského hradu, Brna a kostelíku v Dymokurech. A taky oblázky posbírané kolem Dymokur. Ty nechávám v různých koutech světa, už leží na 143 místech! Například v Rio de Janeiru pod sochou Krista, u brazilských vodopádů Iguacu, v kubánské Havaně, ve Washingtonu za plotem Bílého domu. Jeden jsem zahrabala na Machu Picchu, to je můj nádherný splněný sen. Ten kámen tam bude ležet už navěky.

Čím se zabýváte, když zrovna necestujete nebo nepíšete?
Důchod mi přinesl spoustu volného času, který jsem musela něčím vyplnit. Tak jsem začala studovat. V rámci Univerzity třetího věku mám za sebou studium architektury, momentálně končím Mendelovu zemědělskou univerzitu a už jsem přihlášená na veterinu. Ještě jsem absolvovala tříletou Policejní akademii pro seniory. Plánů mám ještě mnoho…