Tvrdíková: Pokud je na nájem a na chleba, je to dobré

Co konkrétně děláte?
V podstatě se jedná o výrobu rekvizit, scénickou malbu, asistentskou práci, klasickou výmalbu, design a provedení interiéru. Za poslední rok jsem většinu práce absolvovala v Cardiffu a okolí. Zakázky jsem měla pro bývalé scénografy z naší školy, pro BBC, Greenwich Theatre v Londýně, nebo společnost na výrobu kulis Scenery Hire, či v kavárně Garlands.

Kde nyní žijete?
Momentálně bydlím 
v Bristolu. Žila jsem ale i v Nizozemí, kde jsem pracovala jako au pair, pak ve Velké Británii. Tady v Church Strettonu, pak v Bristolu, Cardiffu. Odskočila jsem si do do Sofie v Bulharsku. Potom zpět do Cardiffu a teď jsem v Bristolu.

Na svůj poměrně nízký věk jste toho už poměrně dost stihla. Co vás vede k tomu pracovat v zahraničí?
Vůbec jsem to neplánovala. Odešla jsem v devatenácti letech, asi pět dní po maturitě. Nečekala jsem, že z toho bude sedm let. Po skvělé zkušenosti v Nizozemí jsem si řekla proč to nezkusit jako au pair i v Británii. To ovšem nevyšlo, tak jsem začala pracovat 
v Bristolu po kuchyních. Po nějaké době jsem si říkala, že by to chtělo vydat se směrem k umění, které jsem vždycky chtěla dělat. Přihlásila jsem se do ročního kurzu Foundation Diploma. Kurz tady proděláte po maturitě a odtud se hlásíte na vysokou školu.
Při setkání se svými osobními učiteli máte možnost přijít na to, co chcete dělat a na kterou vysokou školu se přihlásit. Bylo mi řečeno, že by mé práce byly moc divoké pro design interiérů. Nabídli mi divadlo. Už od třinácti jsem chodila na dramaťák 
a výtvarku a později jsem se na scénografii v Čechách dokonce hlásila. Řekla jsem si tedy proč ne.

V čem je studium jiné než u nás, pokud to dokážete porovnat?
Studium v Británii je víc uvolněné. Nehledí se tolik na znalost informací, ale na praxi a na to, jak si informace dokážete najít.
Třeba zmiňovaný kurz Foundation. Tam vám ukáží všechno možné z vybraného oboru a vy se pak přihlásíte
a víte, ze vás to bude bavit.
Dalším podstatným rozdílem je platba studia. Za rok na Foundation - tzv. nultém ročníku - jsem zaplatila asi 1 tisíc liber. Prostě platíte za své vysokoškolské vzdělání. Studenty to více donutí přemýšlet o tom, čím vlastně chtějí být. Je to systém, který bych definitivně podpořila i u nás. Funguje totiž dobře ještě 
s druhým systémem. Existuje tu organizace, u které žádáte 
o půjčku a grant na školné 
a půjčku a grant na živobytí.
Po ukončení univerzity ve chvíli, kdy máte práci a vyděláváte více jak 15 tisíc liber ročně, což se rovná zhruba klasickému kancelářskému platu, tak své univerzitní půjčky začnete splácet. Není tedy problém se věnovat studiu, bydlet, normálně fungovat a starat se o peníze. Když to pak splácíte, dáváte třeba 
5 liber týdně ze svého platu, což je zanedbatelná částka.

Jak často jste v Anglii a jak často se vracíte domů, tedy do Nymburka?
Teď jsem na pořádné dovolené byla po roce a půl. Nemohla jsem si to z finančních důvodů dovolit. Vetšinou jezdím dvakrát do roka, na Vánoce a v létě. Hodně to také záleželo na naší rodinné situaci a nemocném tatínkovi.

Cítíte se doma v Nymburce nebo v Bristolu, kde jste nyní většinu času?
Doma se cítím všude, kde je mi dobře a mám tam lidi, které mám ráda a oni mají rádi mě. Nymburk má svoje úžasný kouzlo, po kterém se mi občas stýská. To, o čem psal Hrabal a co se nedá každému vysvětlit. A tady v Británii je můj domov Bristol. Když jsem se stěhovala kvůli královské akademii do Cardiffu, nesla jsem to hodně těžce. Nakonec jsem se po promoci do Bristolu vrátila zpět a jsem šťastná.

V čem je vám Bristol blízký? Můžete prozradit místo, kam ráda chodíte v Nymburce a kam v Bristolu?
Bristol je docela velké město, ale zase ne tak, abyste ho nedokázal projet na kole z jedné strany na druhou. Děje se tu mnoho akcí a Britové městu říkají malý Londýn. Je dokonce na stejné rovnoběžce. Má výbornou polohu a letiště bylo vlastně prvním a nejdůležitějším důvodem, proč jsem tu zůstala. Bydlím v Eastonu, který je multikulturní 
a lidé tu nemají problém s tím, odkud člověk pochází. Žije tu taky hodně umělců a domy jsou pomalované graffiti. Lidé tady obecně žijí v harmonii, i když je to velké město.
V Nymburce nejradši chodím k hradbám a hlavně na Špičku. Mám takový rituál s některými kamarády, že si pokaždé, když přijedu, jdeme sednout s lahví vína a probíráme život. Jinak chodím ráda na Žofín nebo Café Society.

Co vám dala umělecká škola v Cardiffu a co vás na ní nejvíce bavilo?
Dala mi hrozně moc a taky vzala hrozně moc. Naučila jsem se novým schopnostem. Samozřejmě od scénické malby přes modelování, ale i to, jak pracovat s lidmi a něco vytvořit, i když si s nimi dvakrát nerozumíte. To bylo pro mě to nejdůležitější, naučit se pracovat v týmu, tvořivě myslet a řešit problémy.
Být schopný fungovat 
v ateliéru třeba od sedmi ráno do půlnoci každý den šest, sedm dní v týdnu, tři roky 
v kuse. A jako cizinku mě škola naučila trpělivosti 
a snaze se neustále umět prokazovat, protože váš mozek musí fungovat na 150 procent. Neustále musíte totiž vnímat, o čem se kdo baví, jak to myslí a na co zrovna reaguje.
My jsme neměli předměty jako takové, ale spíš jsme pracovali na projektech. Design 
a výroba modelů v měřítku 1:25 je zajímavá disciplína, je to jako hrát si s legem jako malé dítě. Nejvíc mě ale bavila scénická malba a tvorba scén a rekvizit.
Je to úžasný pocit, když po těch probdělých nocích sedíte v hledišti, díváte se na scénu 
a v duchu si říkáte: To je pěkný, to jsem udělala já (smích).

Čeho si vážíte ze své scénografické a výtvarné práce nejvíce? Trochu se zastavte u té scénografie. Co konkrétně vytváříte, jsou to modely scén pro různá představení?
Nejvíce si vážím svého prvního realizovaného představení. Šlo o zájezdní operu pro děti Little Sweep od Benjamina Brittena. Příběh pojednával o malém kominíčkovi, který se zasekl v komíně a děti té rodiny mu pomohly ven a k lepšímu životu.
V podstatě jde o to, že člověk je schopný to dotáhnout od návrhu scény a kostýmu, přes správnou komunikaci 
s režisérem a veškerou výrobu až k premiéře a derniéře. Jinak záleží na textu, jestli je to jen klasická hra, nebo opera, báseň, filmový scénář, či jde zatím jen o ideu a záleží spíše na prostoru. Pak si zvolím, kde to je, a pokud to není dané, vytvořím nějakou koncepci, skicuji a hraji si s papírem už ve 3D formátu. Pak vytvořím model a návrhy kostýmů. Pokud se produkce realizuje, musíte vytvořit na počítači technický plán, tzn. půdorys, nárys, a bokorys. Ten pak pošlete do truhlárny, kde vyrábí základ, který potom ještě malujete nebo jinak uzpůsobujete předloze, třeba přidáváte polystyren. Pak to jde do divadla, zkouší se, svítí se a vy sledujete, kde je potřeba co dodělat.

Na čem pracujete v současné době?
V současné době předělávám své portfolio a snažím se ho dát i on line. Zkouším proniknout do designu interiéru a získat znalosti, abych mohla poskytovat i určitý servis veřejnosti v době, kdy divadelní práce není tolik. Jinak pracuji na několika menších úkolech, vetšinou jsou to ilustrace pro komerční účely.

Klidně nějakou ilustraci zmiňte.
Kamarád mě požádal o návrh pro tetování na motivy příběhu Terryho Pratcheta. 
A pak návrh na plakáty pro jednu místní kapelu.

Už jste někdy vytvořila domácí interiér?
Šéf kavárny Garlands 
v Cardiffu, kde jsem si vydělávala při studiu, mě po absolutoriu požádal o menší make over, na britské poměry s dost limitujícím rozpočtem. Myslím ale, že to dopadlo úspěšně. Využila jsem mnoho dovedností, které jsem se naučila ve škole. Výsledek se líbil nejen šéfovi a jeho manželce, ale 
i zákazníkům. Kavárna je totiž zařízena scénou a rekvizitami z místního divadla, takže stačilo použít nějaké barvy, laky, nakoupit látky a obejít charity shopy, posunout nábytek a výsledek byl na světě.
Jinak přímo domácí interiér jsem pro nikoho ještě nevytvářela. Ale v každém novém domě, kam se stěhuji, se snažím se ho přetvořit k obrazu svému, abych se v něm cítila co nejvíc doma. Samozřejmě záleží na tom, jak jsou majitelé domů vstřícní k nové výmalbě nebo koupi nového nábytku, ale vetšinou není problém. Navíc jsem z rodiny, kde můj otec byl malíř a lakýrník, takže se v našem miniaturním bytě minimálně každé dva roky malovalo 
a stěhoval nábytek, aby vzniklo co nejvíce prostoru.

Je nějaký kus nábytku, ke kterému máte vztah a neustále si ho berete s sebou?
Před sedmi lety jsem přijela s batohem vážícím 20 kilo. To bylo všechno. Teď v červnu, když jsem se naposledy stěhovala z Cardiffu do Bristolu, jsem potřebovala velkou dodávku. Dvě deky - kdo ví, kde člověk bude spát - a červený hrnek na polévku, který používám na čaj, to jsou věci, které tu mám od první chvíle. Všechno ostatní se nakumulovalo časem a hlavně studiem. Momentálně moje malé studio je poskládané ze dvou stolů, velké pracovní desky, dvou šuplíkových konstrukcí a konstrukcí postele, která slouží jako nástěnka.

Kdy asi počítáte s návratem do Čech a jestli, máte pocit, že se tady uživíte scénografií?
To je těžká otázka. Před sedmi lety jsem odjížděla
s tím, že chci dělat umění
a cestovat po světě. To se mi povedlo, ale netušila jsem, že se v Británii zaseknu na tak dlouho. Což není ve finále špatné, protože jsem tu získala mnoho životních zkušeností, vystudovala dvě školy 
a dalo mi to perfektní možnosti začít kdekoliv jinde.
Ráda bych se jednou vrátila domů, jen chci ještě poznat 
a žít na několika dalších místech v mém seznamu. Dokud jsem mladá a rodině slouží zdraví, myslím, že je nutné splnit si sny, které máte.
A pak, až přijde ten pravý muž a čas se usadit, nebudete si aspoň vyčítat nesplněné sny.
Ale tohle neplánuji, stát se může úplně všechno a zítra to může být jinak. Při poslední návštěvě doma bylo skvělé zjišťovat, že se mi díky univerzitě vystudované v zahraničí a samozřejmě i oboru scénografie, otevírají dveře 
a lidé vás berou vážně.
Nevím, jestli se uživím přímo scénografií, ale něco se určitě najde. Razím heslo, že pokud je na nájem a na chleba, tak je to dobré, a všechno ostatní je bonus. Člověk 
v umění nepočítá, že bude vydělávat miliony.