Narodil jste se na zvláštním místě. Kde?
V hospodě. Můj dědeček měl hospodu, točil pivo a maminka tam obsluhovala. K biřmování jsem dostal zlatý dukát, který má dneska velkou cenu. Narodil jsem se v patře, ale postýlku jsem měl v kuchyni vedle lokálu. Když jsem měl tak dva roky, chodil jsem a lízal štamgastům pěnu od piva. Když se ožrali, tak jsem jednomu rozebral fajfku a lízal jsem tu močku. Maminka z toho měla hrůzu. Už někdy tam jsem dostal základ ke kouření.

Do Nymburka jste přišel s rodiči rok před začátkem 2. světové války.
Pamatuji si, že jsem nesměl ven. Němci jeli kolem nás někam k učilišti.

Jak to je s vaším zdejším jmenovcem Zdeňkem Válkem?
Za rohem tady opravdu bydlí právník Zdeněk Válek, který se jako já narodil v roce 1933. Jenže tím to zdaleka nekončí. Naši tatínkové byli oba strojvedoucí, oba Václavové. Maminky se obě jmenovaly Emílie. Se Zdeňkem Válkem je spojené i mé přijetí na průmyslovku. Dílem náhody na mě přišel posudek, ale oni se spletli. Posudek patřil druhému Válkovi, který byl svazák. Proto jsem se na tu průmyslovku nakonec dostal. To jsem se ale dozvěděl o mnoho let později. Mě nechtěli vzít, protože táta působil ve skautu.

Jak jste se dostal v Nymburce k ochotníkům?
V roce 1967 jsem byl pověřen stavebním odborem na radnici revizí elektrických rozvodů v Hálkově divadle, které byly v dezolátním stavu. Elektřina tam byla v dezolátním stavu. „Když jsi to odstřihl, tak si to znovu vyprojektuješ,“ řekl mi tehdy můj šéf. Celá elektrika se dělala zgruntu nová. Nestor divadla Honza Krupička, který tam i bydlel a dělal správce a jevištního technika, mi jednou povídá: „Vy tady jste za peníze, ale my jsme v divadle zadarmo.“ O co jde? odpovím mu. Tak si zahraju divadlo. O nic jiného nejde. No a ten Krupička se se mnou vsadil o litr rumu, že nezahraju ani pět představení. Hrál jsem čtyřikrát pohádku Král třítisícítřistatřicátýtřetí. Napsal ji Honza Paulů. A pak jsem hrál v další pohádce Čeští muzikanti v pekle. Tam jsem poprvé zpíval. A pak už to šlo za sebou. Hráli jsme i 60 představení za rok.

Kolik vy sám máte odehraných večerů?
Už přes osm set představení.

Teď by to chtělo nějaké veselé příhody z natáčení.
Mé motto zní: V divadle jsou prkna, která znamenají průšvihy v domácnosti. Tak třeba krásné hostování herečky Jiřiny Šejbalové ve hře Babička hodně četla. Když přijela, řekla, že takhle se to hrát nebude, bude se to hrát, jak jsem zvyklá já. Tak se to scénově předělávalo a šlo se spát dvakrát ve čtyři ráno. Když jsme šli na scénu, povídá mi: Válečku, máš trému? Nemám. A takhle se ptala asi třikrát. Já jsem zase řekl, že nemám a ona: Já dneska jo, vím úplný prd. Mě polilo horko. Ona se jen usmála zeptala se: Máš trému? Milostivá paní, mám, odpověděl jsem. To je dobře, teprve teď seš herec. A víš proč? Každý, kdo jde na scénu, musí mít trému. Pak přijdeš na plac a tréma se ztratí. Víš proč? Protože si musíš uvědomit, že jsi v jiném světě. Jeviště je jinej svět. Babka byla vynikající. Vždycky po představení dala několik lahví šampusu.

Dostal jste roli i v seriálu o městech – v Šumném Nymburce?
Odtud pochází vzpomínka, kdy jsem v roli Hrabala měl být vytáhnut v tělocvičně na gymplu do tří metrů v kruzích. Pan režisér asi nikdy v tělocvičně nebyl, to totiž nejde. Situaci zachránil školník Pavel Procházka, který přinesl štafle. Po nich jsem vylezl a usadil se do kruhů. Nepředstavitelné mučení začalo při houpání. Stalo se to, co se ženě nemůže nikdy stát. Moc to bolelo. Tím spíš, že se ta scéna točila dvakrát.

Hrál jste také s operetní zpěvačkou Pavlou Břínkovou.
Pavla je sólistka karlínského divadla. Hráli jsme spolu v muzikále Mam´zelle Nitouche. Běžela několikátá repríza Mamzelky. Já jako Célestin tam říkám: Kde je Mam´zelle, kde ji mám. Pavla stála za mnou, zvedla sukni a pronesla: Já ji mám, já ji mám. Všechno má ale dvě strany. V Nymburce žil režisér Jiří Škobis, zcestoval několik divadel. Byl současníkem herců Karla Hrona a Miroslava Macháčka. Koupil si nové šaty a říká: Ty mi vydrží až do hrobu. Ráno po generálce zemřel.

Jarda Kříž a David Šitavanc vás pozvali do svého pořadu Večery v klubu.
Ano, do své talk show pozvali ještě zpěváka Petra Kotvalda. Padla otázka na politické průšvihy v divadle. Ono to dřív bylo tak, já tomu období říkám za tenkrát, ale teď je to vlastně to samé. Hráli jsme představení Veřejný žalobce. Tam hrál v hlavní roli Karel Hron, nestor nymburského divadla. Jednou přišel na scénu při představení trochu napitý a nemluvil. Tak jsem ho popadl a říkám: Ty svině, ty justiční… a on mi padl. A najednou mým směrem seděl v hledišti politický dozor OV KSČ. A už jsem šel na kobereček. Já jsem ztratil nit, tak jsem si to musel říct kousek zpátky, vymlouval jsem se. Já jsem vás tam vůbec neviděl.

To asi koukal…
Něco podobného se přihodilo ve hře Mikuláš Dačický. Je tam jedno místo, kde se říká: Na zdraví všech, kdož dobře smýšlejí se zemí českou a díval jsem se na něj. A šel jsem na kobereček znova. Já jsem to na vás nemyslel, říkal jsem mu potom. Hráli jsme od Jana Wericha Kata a blázna a já tam říkám: Českej národ je nešťastnej na osmičku. Rok 1918 byl ještě šťastnej, ale pak si to vemte: rok 1938, 1948, 1968 a teď nevíme, co to udělá dál. Psal se rok 1988. Zase se mě ptal, jak jsem to myslel.

Můžete vzpomenout na své herecké kolegy?
Když v Nymburce Radan Rusev režíroval Amadea, tak jsem tam hrál s Jiřím Teperem. A to je hráč! Škoda, že hraje tak málo, to je dělo. Můžete se na něj absolutně spolehnout. Hrál jsem Salieriho a Jirka Amadea. V Amadeovi jsem řval do desky od klavíru a ono se to krásně neslo divadlem. Režisérovi se to moc líbilo.

Jaký máte názor na Jiřinu Švorcovou?
Já si myslím, že Švorcová je dobrá herečka. Samozřejmě divadelní, já beru divadlo. Že byla politicky nabarvená, to je jiná otázka. Každý má nějaké své politické přesvědčení a každý politický přesvědčení stojí za prd. Žádný směr není ideální.

Kterou roli jste měl nejraději?
Casanovu ve stejnojmenné hře, to byly nakonec tři obnovené premiéry. Tam jsi hodinu dvacet v jednom kuse na jevišti. Pak roli Salieriho v Amadeovi a popeláře v Doolittlovi. Hodně jsem zpíval v muzikálech, například v Polské krvi.

Měl jste někdy konflikt se svérázným ředitelem Hálkova divadla Adolfem Tomanem?
No on chtěl, abych hrál ve všem, ale já si vybírám, v čem chci hrát. Nikomu nebudu dělat otroka. Nezajímám se jenom o divadlo, miluji sjezdové lyžování. Na vojně jsem závodil ve sjezdu a skocích do vody.

Vzpomenete si na své úplně první představení?
Odehrálo se na nymburské jízdárně. V místech, kde je dnes zimní stadion. Tam jsme hráli Alibabu a čtyřicet loupežníků. Mohl to být rok 1950 a mně bylo sedmnáct let.

Máte herecké vzory?
Všechny a nikoho. Mám rád Marvana, Štěpánka, Vosku, Vinkláře. Z žen Jiřinu Šejbalovou, Jiřinu Petrovickou a Pavlu Břínkovou.

Prozraďte čtenářům nějakou hru, která měla mnoho repríz.
V roce 1975 se tady v Hálku hrálo Nebe na zemi, které se ale nesmělo hrát. Werich byl na indexu. Pak to tady točila Česká televize do dokumentu Neděle v klubu. Nebe na zemi se pak hrálo aspoň třicetkrát. A představení Ferda mravenec autorské dvojice Jiří Teper a Tonda Hlavička snad stokrát.

Do kterého období byste zařadil největší slávu spolku Hálek?
Do období hry Naši furianti kolem roku 1970. S Furianty jsme se dostali i na přehlídku Jiráskův Hronov. Předtím tam vystupoval Hálek ještě s představením Idiotka, kde excelovala herečka Madla Kubáčková. To byla divadelní dáma.

ZDENĚK VÁLEK se narodil v roce 1933 ve Pši u Kopidlna. Chvíli Válkovi bydleli v Hradci Králové, ale v roce 1938 se stěhují do Nymburka. Válek se vyučil elektromechanikem v ČKD Praha a vystudoval elektroprůmyslovku. Po vojně nastoupil jako hlavní energetik v Asbestosu Zvěřínek. Až do důchodu pracoval u Českých drah. V současnosti je revizní technik lanových drah. „Já dělám na kosti do polévky. Jednou vstanete v šest, podruhé v půl desáté. Nesmíte se přepínat, potom se dožijete,“ řekl Válek. Má dceru Evu a dvě vnoučata. Ochotníkem v divadelním souboru Hálek je od roku 1969, kde také režíruje. Z rodiny vystupuje v divadle už pět lidí. Je držitelem zlatého Nymburského lva.