Vím, že pocházíte z Křince. Jak se taková dívka z městyse dostane k profesionální dráze zpěvačky?

Už úplně od malička, od svých pěti let, jsem chodila 
s maminkou do kostela. Mamka byla varhanice. Každou neděli jsem s ní chodila 
a vždycky jsem si tam odzpívala nějakou tu písničku. Tak to bylo až do osmé třídy. Už když mě pan farář Zlámal křtil, tak jsem prý brečela 
a on říkal: „Nechte ji, vždyť 
z ní stejně jednou bude zpěvačka".

Už v osmé třídě jste věděla, že se chcete živit zpěvem?

Nastoupila jsem do hudebky v Nymburce, kde mě 
v prvním ročníku chtěli dokonce vyloučit, že prý neumím držet rytmus. Maminka tam šla a vysvětlovala, že to není tím, že neumím držet rytmus, ale že tu část prostě neumím. Nakonec jsem hudební školu absolvovala. Během té doby jsem navštěvovala různé okresní i krajské soutěže, hodně jsem zpívala 
a měla z toho vždycky radost. Měla jsem ráda ty zájezdy, kde dostanete nějaký ten párek v rohlíku nebo colu (smích). To byly mé začátky, jak jsem se dostala k hudbě. V deváté třídě jsem se rozhodla jít studovat zpěv.

Šla jste na konzervatoř?

Odešla jsem studovat konzervatoř do Brna, kde jsem se setkala s příjemnými lidmi. Například se Zdeňkem Plechem, který vyhrál cenu Thalie a nyní zpívá v Kanadě, pak jsem měla spolužáka Bohuše Matuše.

Neměla jste trochu v té době strach, že se muzikou neuživíte? V té době už bylo po revoluci 
a umění ustupovalo do pozadí…
Na to jsem tehdy nemyslela. Samozřejmě, že dnes je velice těžká doba na to, aby se člověk uživil muzikou. Tenkrát jsme byli dobrá parta a nepřipouštěli si to.

Vaše studium ale konzervatoří neskončilo.

Potom jsem šla studovat dvě vysoké školy. Jednu jsem měla v Plzni, to byla pedagogická fakulta, ale tam nebylo tolik zpěvu, takže jsem ještě začala studovat AMU v Praze. Tam jsem končila v roce 2007 u národní umělkyně Jany Jonášové. To je zpěvačka, která má velký rozsah hlasu, zpívá takové árie, jako Královna noci nebo Violetu. To jsou věci, kde to jde od C3 nahoru. Byla jsem velice ráda, že jsem se dostala k ní. U přijímacích zkoušek jsem zazpívala ještě o kvintu navíc, než ty ostatní. Takže jsme si rozuměly.

Se studiem jste skončila v roce 2007. Máte tři děti, takže to vychází, že jste studovala při dětech.

Ano. V prvním ročníku se mi narodil syn. A byla to právě Jana Jonášová, která mi říkala, abych nepřestala zpívat a studovat. Ona měla dceru Haničku na konzervatoři, byla na ni sama a musela se o ni postarat při studiu. Při tom jednom dítěti to bylo velice těžké.

Teď už máte děti tři.

Synovi Davidovi je dnes jedenáct let, Lia je osmiletá 
a druhé dceři Mie jsou čtyři roky.

Jak jste přišli na tak netradiční dívčí jména?

Přítelkyně pana Zumra 
z Pražských mužských sborů, se kterými jsem spolupracovala, se jmenovala Lia. A on jí moc hezky říkal „Liunko". Mně se to tak líbilo, tak jsme dali jméno Lia. Na jméno Mia přišla mamka z nějaké pohádky. Když za mnou přišla 
a ptala se mě, odkud má jméno, odpověděla jsem jí, že 
z pohádky.

Jsou po vás děti muzikální?

Syna jsem dala na klavír, na klarinet a na sport. Lia dělá aerobik a klavír a maličká hezky zpívá. Teď měli nedávno vystoupení v Dětenicích. Syn na klarinet, Lia hrála na klavír a Mia zpívala. Někdy k tomu zakomponuji 
i bratrance, protože sestra má klavíristy. Když mají možnost, tak vystupují společně. Nacvičujeme v sobotu po poledni, když se sejdeme 
u mamky doma. Dáme dohromady nějakou písničku 
a vystupujeme.

Určitě ale není jednoduché se třemi dětmi se živit hudbou. Jak to zvládáte?

Musím práci přizpůsobovat dětem. Na AMU jsem spolupracovala s divadlem, ale to bylo hodně náročné. To jsou zkoušky dopoledne, odpoledne, pak jdete na představení. Proto jsem se později snažila dělat spíše koncerty. Jak už jsem říkala, spolupracovala jsem s Pražskými mužskými sbory, pak jsem spolupracovala v Chrámu sv. Víta s varhaníkem panem Kšicou, pak s varhaníkem 
z Hradce Králové panem Zadinou, dále s různými orchestry, a velmi často vystupuji s houslistou Františkem Lamačem. Dvě sezóny jsem zpívala v Kolíně nad Rýnem. Teď přijel dirigent a dohodli jsme se na dalších termínech koncertů. Budu vystupovat 
s německým tenoristou, žákem Pavarottiho, Michaelem Kleitmannem, orchestrem 
a se sbory. Domlouvali jsme se, že koncerty trochu nakombinujeme, takže to nebude jen klasický koncert, ale
i trochu pop.

Jak na vás reagují v Německu?

Tam jsou koncerty třeba pro dva tisíce lidí. Mám daleko lepší zkušenosti s publikem tam. Mám velmi krásnou zkušenost. Šla jsem ze zkoušky v pět odpoledne 
a tam byly zástupy lidí, kteří 
v zástupu čekali na koncert, aby měli dobré místo. Lidé jsou tam otevření, vítají vás. Je to úplně jiná spolupráce, 
i co se týká finančního ohodnocení. V Poděbradech bych své tři děti neuživila. Takže jsem velmi vděčná za spolupráci s německými umělci. Nikdy tam nespím na hotelu, vždycky jsem ubytovaná 
u někoho známého. Je to taková moje světluška.

Maminka na vás musí být pyšná…

Mamka k hudbě vedla nejen mě, ale i mojí sestru, která hraje na klavír. Bratra na hudbu nedala, protože říkala, že by nezvládl školu. 
O to víc se ale nyní věnuje jeho synovi, který hraje na klavír a flétnu. Maminka mě doprovází na většině koncertů. I do Německa.

Co říkáte na své umístění v hudební anketě Deníku Otík?

Jsem velmi ráda za to, že mě lidé podpořili a mají rádi hudbu, kterou zpívám. Podpořili mě lidé z Křinecka, ale i z Mladé Boleslavi, Liberecka a Jablonecka, kde jsem měla své koncerty. Já jim mohu slíbit, že se budu připravovat na další koncerty, aby si z nich posluchači odnesli to, co chtějí. Trochu mě trápí, že v krásně opraveném křineckém kostele nejsou nyní varhany. Od malička jsem u nich s mamkou zpívala a teď jsou složené v bednách. Kostel bez varhan nemá duši. Maminka pořádá 
v Křinci v obchodě sbírku, ale je na ně potřeba daleko víc peněz.

Nechystáte nějaký benefiční koncert?

O něm už vážně přemýšlím. A zřejmě by to nebyl pouze jeden koncert. Počítám, že se uskuteční během podzimu. Ještě jednou děkuji všem mým příznivcům.