Vždycky, když se staví v redakci, má pro nás zajímavou výstavu. Maluje na staré vinylové desky, na vysloužilé housle. Naposledy na vyřazené filtry z divadelních reflektorů. Maluje a miluje život.

Jak tě přivítali v 60. letech po studiích ve Stavovském, tehdy Tylově divadle?
Nádherně, to byla škola života. Říkali: „Jsi vyštudovaný, to je v pořádku. Ale musíš začít od píky. Tady máš džbánek a dojdeš nám pro pivo.“ S kolegou jsem šel do hospody v Provaznické ulici. Takhle jsem začal pracovat v divadle. Pomáhal jsem kulisákům a osvětlovačům a zaběhl se.

Na konci 70. let jsi nastoupil do kulturního střediska v Nymburce. Hrál jsi hned od začátku?
Nejdřív jsem v divadle prodával vstupenky a zároveň dělal osvětlovače. První roli Haďátka jsem dostal v pohádce Jak se Rumcajs o Manku pokouší. Haďátko jezdí s maringotkou a opravuje deštníky a boty. Roli jsem si z Haďátka upravil na klauna. A už mi to zůstalo.

Později začínáš i režírovat divadelní hry…
Největší srandu jsme zažili v Goldoniho hře Poprask na laguně. Všechno ale převádím do místních reálií, proto se ta hra po úpravě jmenovala Poprask na nymburské laguně. Stejně tak komedie Jeppe z vršku v Polabí. V Nymburce žádný kopec není, až na Chotuc u Křince a Oškobrh. Rád vzpomínám také na hru Zelňačka.

Aktuálně vystupuješ v pořadu se zpěvákem Yo Yo Bandu Richardem Tesaříkem.
Je to nádherná práce. Znám se s Richardem už z toho Stavovského divadla. Richard vypráví o svém bráchovi Vladimírovi a zpívá. Já vyprávím historky ze svého života. Jak jsem přivandroval do Nymburka.

Jaký je osud tvého obřího obrazu s klauny?
Už jsem ho dvakrát vystavoval v Nymburce, nyní se s ním chystám do brněnského divadla Husa na provázku.Umělecký vedoucídivadla Vladimír Morávek se prý už těší. Plátno má 180 na 80 centimetrů a je na něm vyobrazeno dvacet klaunů. Klaun provazochodec, klaun pošťák, klaun uklízečka. I rulička toaletního papíru má klaunský nos.

Klaun tě provází jako symbol celým životem. Proč?
Protože klaun je především radost a nosí smích a štěstí. Klaunství je prapůvod herectví. Klauni začali vystupovat v cirkusech a dostali se až na divadelní pódia.

Co připravuješ nového?
Je to divadelní kus o lásce a jmenuje se On Romeo a Ona Julie. Chtěl jsem to uskutečnit v kostele sv. Jiljí v Nymburce, ale z diecéze přišlo, že je to nevhodné. Proto se premiéra uskuteční v bývalé obřadní síni.

Maluješ na staré vinylové desky. Jak tě to napadlo?
Rád poslouchám večer v rádiu pořad bez mluveného slova s názvem Oblíbené české písničky o lásce. Napadlo mě, že bych motivy písní mohl ztvárnit na vinyly, které už se nepoužívají. Málokdo má dneska doma gramofon. Prví várku desek mi věnovala Lenka Kořínková ze ZUŠky.

Jaké písně jsi ztvárnil?
Jako první mi přišla pod ruk píseň Modlitba pro Martu Marty Kubišové. V dubnu se máme sejít, desku ji chci ukázat a po jedné výstavě věnovat. Jsem s ní v kontaktu. Měla z toho radost. Pak jsem namaloval S cizí ženou v cizím pokoji od Michaela Kocába nebo Rybitví od Yo Yo Bandu. Ztvárnil jsem i dvě autorské písně nymburských kapel.

Novinkou je malování na vyřazené divadelní filtry…
Mám už čtyři obrázky. Některé filtry mi věnoval ředitel kolínského divadla. Rámeček vymontuji, namaluji obrázek a vsadím ho pod prasklý barevný filtr. Pár jich mám i z nymburského Hálku. Filtrovací obrázky jsou například divadlo, klaun, nebo rekvizity známého lamželeza Franty Kocourka.

Maluješ také na housle.
Už troje vysloužilé housle jsem pomaloval. Na jedněch je moje srdeční záležitost Stavovské divadlo. Na dalších je kocour a také Rudolfinum. V dubnu vystavím housle v květinovém ateliéru u vodárny.

A ještě jsem zaselechl, že něco chystáš na Den otevřených dveří v pivovaru?
To už je domluvené. V areálu je zbytek toho komína, na který podle Hrabalovy předlohy vyleze strýc Pepin s Maryškou. Napadlo mě, že by mohl opět strýc Pepin s Maryškou na komín vylézt. Nahrajeme řeč a na komín polezu já s kolegyní z divadla Husa na provázku.

Aby toho nebylo málo, i ty se zapojíš do gratulací naší zlaté olympioničky Sáblikové. V jakém směru?
Jo jo, chystám v oseckém motelu U Jezera výstavu pomalovaných vinylů a zkouším přes starostu Ottu zjistit, jakou má Sáblíková oblíbenou píseň. Pak ji namaluju na elpíčko a Sáblíkové věnuji.

Bohumír Miroslav Ropek se narodil 7. srpna 1942 v kolínské nemocnoci U Anny. Pak žil s rodiči ve Velkém Oseku a na místním nádraží v Mladé Boleslavi. Táta byl totiž přednostou stanice. V roce 1957 se rodina Ropkových stěhuje do Nymburka. Po absolvování gymnázia vystudoval Ropek ještě nástavbu v oboru filmová a divadelní technika v Bratislavě. Pracoval v obchodních tiskárnách v Kolíně, pak třináct let jako kulisák ve Stavovském divadle v Praze na Ovocném trhu. Od roku 1978 se stal technikem v Městském kulturním středisku v Nymburce. Režíruje, hraje, maluje, organizuje výstavy. Neúnavně. Sám o sobě říká, že je poloviční blázen. V kapse nosí klaunský nos.