U Šťastných se schází pravidelně partička asi patnácti kamarádů, mezi jinými i Luboš Pekárek, zvaný Keke, takto umělecký vedoucí a maskot Sólového sboru. „Kamarád Milan Samek nám na Dlouhopolsku vyjednal zkušebnu z bývalé mandlovny na obecním úřadě. Tam jsme jezdili pravidelně každou sobotu hrát. Obecní úřad vymontoval z podlahy mandl a pustil Sólový sbor do arény,“ zasmál se na úvod Dan Műller. Po pár zkouškách jim začaly scházet další nástroje. Zatím přehrávali Stouny a Mišíka a měli své popěvky a motivy jako například: Se psem nesmíš jít/ Do obchodu s masem. To už tu na kytaru hraje Jiří Vlásek Vlasák. Ten přivede dechovou sekci, Vojtěcha Holuba na trumpetu a Romana Krcha na saxofon. Z Vojtěcha se stal přirozený frontman, aniž by si to nějak připouštěl. Uměl noty a tak trochu na zkouškách ze začátku určoval, co má kdo hrát. „Pak jsme se přesunuli do Kluku.

Zkoušeli v domečku po babičce u Jirky. Když jsme přicházeli, za vrátkama byl náhrobek a na něm nápis Rodina Vlasákova,“ vzpomene si Dan.
Zhudebňovali texty od parťáka Mirka Potměšila, tehdejší velké postavy poděbradského undergroundu. Vzpomeňme na dvojverší jeho písně z titulku: Na nebi vítr sevřel dlaň/Bůh ví co bude dál. Vlasák přinesl kompletně píseň Můj tchán nebo Růžová špička. Pouští se i do básní Ivana Wernische. „Největším hitem naší kapely se stala píseň V poledním žáru, to je zrovna Wernischova báseň. Říkali jsme jí Mládek, protože byla taková skočná. Muziku nosil hlavně Vlásek a já. Spíše než celou píseň, to býval hudební motiv,“ vysvětlil Holub.

Sbor opouští Bašta a přichází zpěvačka Magda Holubová, Vojtěchova sestra. „Kapela byla v tu chvíli stabilní. Magda zpívala písně Dáma v černým nebo Ona a on. Jinak zpíval většinou Vojtěch, ale i Roman nebo Vlásek,“ připomene bubu poděbradského jezera jim otevře náruč pak ještě asi třikrát, z oslavy narozenin několika kamarádů se postupem času stává regulérní festival hlavně místních kapel. „Hráli jsme tu poprvé se Soukromou cestou nebo Markem Baštou, který vystoupil jako písničkář s kytárkou a foukačkou. Dorazilo asi padesát lidí. Vojta vždycky před koncertem říkal: Hlavně aby nespad řemen. To se nám ale několikrát povedlo,“ připomene Dan hlášku a zabrousí do přátelského prostředí loděnice.

Kromě loděnice hráli v baru Pod zámkem nebo Rockli. Za hranice města vyjíždí do Sklípku U Karlose v Mnichově Hradišti nebo hospody Na Hnátě v Ústí nad Labem.Tam měli obrovský úspěch, stejně jako třeba v domácí Rockli. „To byl jeden z největších zážitků. Dělali jsme předkapelu KLK, přišlo sto lidí. Účinkující měli pití zadarmo. Hráli jsme houpavou písničku, kde jsme dělali stopky. Naváděli jsme pak lidi, aby v té stopce cinkli na triangl. Pak šli na bar a měli to zdarma, jelikož byli účinkující. Písnička trvala hrozně dlouho, byl to nakonec výčet asi 40 lidí, co cinkli na triangl,“ vypráví nadšeně Dan.

Z baru Pod zámkem mají jedinou live nahrávku a vlastně i videonahrávku. „Existuje ještě singl z nahrávacího studia tehdy na kurtech. Tomáš Havelka nám to natočil. Měl tam zrovna postavený bicí Martin Kutterwascher z Výzkumu hudby a tak se naskytla možnost nahrát v tomto poloprofesionálním studiu jednu písničku. Cítili jsme se navíc, ale nakonec nahráli jen Nešťastnou.“

Hymna sboru byla jednoznačně V poledním žáru a Mářobraní. Ta ovšem pochází od kapely Nic Band z Mnichova Hradiště. „Znal jsem od nich asi čtyři písně a na tuhle jsem se zeptal, jestli ji můžem hrát. Souhlasili. Ve známé hospodě U Antošů v Hradišti všichni z nicbenďáky znají,“ uvedl Vojtěch.
Poděbradská skupina KLK o nich napsala dokonce píseň: Není to andělů chór/Je to jen Sólový sbor. Předloni zahráli ještě Markovi Baštovi ke čtyřicetinám. „U Karlose jsme tehdy zahráli Nešťastnou na playback. Pustili jsme ji z kazety a dělali, že hrajeme. Až když se někdo napil piva a měl hrát nebo si zapálil a ono to bubnovalo dál, lidi pochopili.“