Ryze český fenomén Járy Cimrmana našel své šiřitele kromě pražského divadelního spolku také v Poděbradech. A důkazem, že cimrmanovský humor má své příznivce také v mladších generacích a bude je oslovovat i nadále, se stal mladý Poděbraďák, jmenovec velkého Járy Cimrmana i principála poděbradských Cimrmanů a svého otce, Jára Merta.

Ty jsi vlastně vyrůstal na Cimrmanovi. Kolik ti bylo let, když rodiče začínali koketovat s Járou Cimrmanem?
Cimrmana jsem poznal přes rodiče a bylo mi přesně devět. Začalo to tím, že si táta připravoval malé referáty. Potom se s kamarády začali o hry více zajímat a rozhodli se nějakou nacvičit.

Na pódiu divadla Na Kovárně už padlo, že se zkouší u vás doma…
Začali zkoušet u nás doma, protože nikdo neměl žádný větší prostor, tak to táta svolal k nám do obýváku. První se zkoušela pohádka Dlouhý, široký a krátkozraký. Vlastně jenom část, myslím pátý obraz u Děda Vševěda. Hrálo se to tehdy ještě v bývalé kavárně U Váňů.

Jak jsi to vnímal ve svém věku, když dospělí zkoušeli u vás doma, byl jsi u toho?
Byl jsem u toho, díval jsem se na ně, bavilo mě to a přišlo mi to docela normální. Byl jsem zvyklý, že se u nás scházela společnost, známí. Třeba se u nás po ránu probudil Martin Knotek (člen souboru, pozn. red.), který spal v kuchyni, a my ho se ségrou ráno našli. Prostě jsme šli na snídani a on tam pod dekou. (smích) Rodiče ještě spali, tak jsme ho vyprovodili.

Takže u vás bylo vždy veselo a rušno.
Bylo u nás rušno, rozhodně jsme se nenudili a pořád se to točilo okolo Martina Knotka a kamarádů z divadla, takže jsem to chápal tak, jako že zase něco vymysleli a bude zase nějaká akce.

Dá se říct, že jsi od mala už všechny ty hry znal?
Já už jsem ty hry vlastně znal, protože táta si je pouštěl na videokazetách. Poslouchal jsem je na audiokazetách před spaním, ještě společně s Holzmannem. Holzmann a Cimrman, ty jsem měl nejradši.

Ty jsi vlastně vyrostl na pravém českém humoru.
Dá se to tak říct. Asi jsem tím dost poznamenaný a často používám repliky právě z Cimrmana nebo Holzmanna a dost lidí to nechápe, protože Holzmanna už moc mých známých nepamatuje a dneska to není trend, poslouchat Holzmanna.

Kdy jsi začal s dospělými poděbradskými Cimrmany spolupracovat?
Moje uplatnění začalo jako kulisák. To bylo: dones tohle nebo tamto… Moje první malá role přišla ve scénce Tma jako v pytli, kdy se zhasne a mluví se do tmy a já měl mluvit malého Mirka. To mi bylo tak deset let a vím, že jsem to párkrát zkazil při zkoušce, protože jsem měl trému. Nahrávalo se na magneťák a při představení se to pouštělo jako záznam. Nahrávalo se to na staré magneťáky, ze kterých to chrastilo. A když se mělo jako klepat na dveře, tak se klepalo doma na akumulačky, protože to znělo, jako na dveře. Moje vůbec první věta ve hře zněla, že mamince došel ocet. Já se tak soustředil, že jsem to nemohl říct dobře.

A pak už se role jen hrnuly?
Pak dlouho nic.

Na pódiu divadla Na Kovárně jsi se objevil v modrém plášti údržbáře.
To přišlo asi v mých patnácti, kdy jsem začal dělat takové mini role. Občas jsem na jeviště něco přinesl, nebo jsem hrál takového nemluvného asistenta nebo kulisáka. Vylezl jsem před oponu, řekl třeba jedno slovo a zase jsem zalez. To byly začátky ve hře Ztráta třídní knihy.

Jak už je to dlouho?
Teď už tři roky hraju, takže čtyři roky zpátky. První role, kdy jsem hrál přímo plnohodnotnou roli, se našla ve hře Záskok, kde jsem ztvárnil Bártu. Tam už jsem účinkoval od začátku a byla to pro mě velká role.

Bylo pro tebe těžké, naučit se text role?
Text ani ne, pamatoval se mi dobře. Ale nešla mi moc intonace. V hlavě jsem měl přesně, co mám říkat, ale nezvyk byl mluvit nahlas. V divadle musí člověk opravdu řvát, aby bylo normálně slyšet.

Jak vycházíš s tátou, jako režisérem? Je přísnější nebo s tebou zkouší i doma navíc?
Přísný ani ne, spíš mi radí. Občas ke mně přijde a řekne, kde bych měl ubrat, kde přidat. Potom v divadle, kde se lidé navíc smějí, se musí mluvit vážně nahlas. Táta se nechová jako režisér v pravém slova smyslu. On to bere jako svou roli. Funguje v roli režiséra. O všechno se stará, ví jak má hra vypadat. Než začneme zkoušet, zhlédne hru tak stokrát a pak ví: hele, při téhle větě už máš stát támhle.

Každý herec si tedy svou roli tvaruje a stylizuje sám? Ty sám si formuješ svou roli?
V podstatě ano, každý je u nás samostatná osobnost a s rolí se sžije po svém, ale dohromady jsme sehraní. Já sám se snažím si od herce v originálu vybrat to, co se mi nejvíc líbí a to pak co nejlépe napodobit. Podívám se na všechny varianty hry, praví Cimrmani se v rolích střídají, a vyberu si. Baví mě to studovat.

Tak to je poctivá příprava. Jak dlouho zkoušíte na hru?
Vždy máme okolo patnácti zkoušek. Začínáme v říjnu a zkoušíme o víkendech. Táta vždycky zadá od září samostudium a v říjnu se sejdeme a ukážeme, kdo co umí.

Vyjmenuješ hry, ve kterých už jsi hrál?
První byl zmíněný Záskok, kde jsem hrál Bártu. Loni jsem hrál Hlaváčka ve Vraždě v salonním coupé a letos hraju učitele Ladislava Pýchu v Aktu. V jeho roli jsem se podělával až do třetí třídy. (smích)

Která role ti zatím nejvíc sedla?
Tak samozřejmě Hlaváček, protože jsem byl v tom věku a hrál jsem takové ucho. Čepelka z pražských Cimrmanů ho hrál, když mu bylo padesát. Když mi táta v létě nabídl, jestli nechci hrát v Aktu, odpověděl jsem, že nevím koho, protože tam má být všem přes padesát. To je pro mě dost těžké. A nakonec hraju učitele, který je ze sourozenců nejstarší.

Kdy proběhla premiéra Aktu?
Tuším devatenáctého prosince. My se snažíme těch pět let zpátky hrát premiéru před Vánoci, protože před patnácti lety se před Vánoci vůbec začalo. Abychom dodrželi tradici. V devadesátým šestým byla jednadvacátého premiéra U Váňů.

Znáš všechny role z Cimrmanových her?
Ne dopodrobna, ale znám je a vždy si je znovu připomenu.

Máš v hlavě oblíbenou roli, kterou by sis rád do budoucna zahrál?
Když se dívám na hry, vnímám je jako celek. Ani hru nemám vyloženě nejoblíbenější. Řekněme, že mám deset top. Ty hry se totiž dají vnímat rozdílně s časem. Když jsem byl menší, líbily se mi v hrách vtipy jiné, než dnes a naopak objevuju nová místa, která jsem dřív třeba nechápal. Jednou se mi možná budou líbit jiné z her, než dneska.

Chodíš do divadla, když v něm zrovna nehraješ?
Když už jdu do divadla, tak zajedu na pražské Cimrmany. Šimák (člen souboru poděbradských Cimrmanů, pozn. red.) občas sežene lístky. Naposledy jsem byl na Českém nebi.

Znáte se s pravými Cimrmany?
Oni o nás vědí, že hrajeme v Poděbradech, ale osobně se neznáme. V kontaktu jsme spíš s manažerem, když si potřebujeme půjčit zvuky. Kulisy nám dokáže namalovat Vráťa Lébl a dokonale napodobit originál podle fotek a videa.

Nevadí pražskému souboru, že je napodobujete?
Jim to nevadí, spíš jsou rádi, že se jejich hry šíří a hrajou. Vadí to spíš jejich agentuře kvůli autorským právům. Proto máme povolená jen tři představení ročně. Tak hrajeme ostatní jako veřejné zkoušky. Taky nevybíráme žádné vstupné. Vstupné dobrovolné.

VIZITKA Járy Merty ml.

Tátův jmenovec Jaroslav Merta je Poděbraďák narozený v Městci Králové. Vystudoval místní Gymnázium Jiřího z Poděbrad a v současnosti proniká už čtvrtým rokem do tajů medicíny na brněnské veterině. Díky rodičům na Cimrmanech vyrůstal spolu se starší sestrou Irenou. K herectví Jára přičichl už v dramatickém kroužku na poděbradské Základní umělecké škole, kam docházel také na flétnu, klarinet a saxofon. Hudebně se dále rozvíjel v místní chlapecké skupině Zbožska, ve které disponoval dredy a saxíkem. Skupina, se kterou dokonce zahráli se stejně laděnou známou ska sestavou Tleskač, se rozpadla s odchodem jejích členů na vysoké školy. Poděbradský soubor Járy Cimrmana, který zkouší u Metrů doma, má ale neustále na blízku a od malička si prý přál, že bude spolu s kamarády jeho pokračovatelem.