„Místo pro královský kočár,“ zvolala historická královská ochranka a důrazně zjednala místo na lázeňské kolonádě zaplněné stovkami, možná tisíci zvědavců, kteří se přišli podívat na návrat krále s místním přízviskem a pokynout Jeho Veličenstvu i choti.

Fotografům pak ztuhla ruka na spoušti ve chvíli, kdy královský kočár dorazil mezi davy a koně neudrželi svoji velkou potřebu, načež kola kočáru lejna rozjela a horkem letní kolonády zavanul pekelný zápach.

Ano, horko. To je společný jmenovatel celých víkendových slavností. Člověk si ani nechce představit, jak to vypadá pod železnými košilemi doprovodu královské družiny či pod propocenými kostýmy šlechtičen. „Ty si sedíš v kočáře ve stínu. Jen zkus vylízt a zkusit si, jaký je nám poddaným hic,“ vyzýval trochu nezdvořile krále jeden z kolemstojících.

Král skutečně z kočáru vylezl, ovšem až když jeho kočár s družinou dorazil zpátky na zámek. Spolu s chotí pak přešli z prvního na druhé nádvoří a i na královském páru bylo vidět, že by s celou výstrojí někam nejradši sekli a skočili do nedalekého Jezera, případně dolů do Labe přímo pod zámkem.
Slavnosti však nebyly pouze propocený průvod. Na prvním nádvoří hned u prvního stánku byl člověk, kterého i jako milovník horkého léta skutečně obdivuji: kovář, který ve více než třicetistupňovém vedru stál u otevřeného ohne a předváděl svoje umění. Myslím, že pro běžného smrtelníka by musela po pěti minutách přijet záchranka a okamžitě jej ochlazovat. Chvíli jsem na kováře nevěřícně zíral a ten se tvářil jakoby nic. Asi je to Marokánec, napadlo mě.

U dalších stánků už takový hic nebyl. Zato to tam vonělo a cinkalo. Ručně malovaná trika, stánek s květinovými klobouky, trdlovník či originální pražírna kávy z let hodně minulých. A pak v koutku takový nenápadný jednomístný dřevěný stánek, od kterého mi to vonělo obzváště. „Jen pojďte ochutnat. Ty nakrájený kostičky, to je náš jizerský sýr s moravským uzeným. Pro nemasožravce mám i sýr s medvědím česnekem,“ lákal mě bodrý chlapík a jeho kouzlo i sýry byly opravdu mocné. Po koštu jsem neodolal a jeden bochánek jsem okamžitě koupil. „Jojo, už jich moc nemám, vám jsem prodal asi padesátý. Tady ten sýr nějak chutná,“ liboval si obchodník a já si mnul ruce nad půvabným bochánkem a těšil se, až doma zakrojím.

Zatím jsem si ale otřel pot a ještě jednou se šel podívat, jestli už náhodou kovář nezkolaboval.