Jsme na vaší první výstavě a díváme se na vaše plátna…
Nejdřív jsem jen kreslila, ale když jsem uviděla malby na plátně, řekla jsem si, proč bych je také nemohla zkusit? Tak jsem nakoupila štětce a barvy.

Tady jste potkala Oroně (čajovník pozn red.), který vám nabídl výstavní prostor?
To bylo tak. Seznámili jsme se v Poděbradech a já jsem mu chtěla dát dárek k Vánocům. Namalovala jsem mu obraz, který se mu líbil, a řekl, že uděláme výstavu.

Učila jste se malovat?
Sama, nestudovala jsem to. Díky Oroňovi jsem se také seznámila s místními malíři a ráda bych začala navštěvovat výtvarný kroužek. Plánů do budoucna mám hodně.

Je vidět, co malujete, ale co při tom prožíváte?
Když maluji, cítím buď něco uvnitř, pocit, který pomocí plátna a barev vyjádřím navenek. Jindy přijde inspirace zvenčí, něco uvidím nebo uslyším a jde mi to od srdce.

Mezi lidmi nebo i v přírodě?
Pro mě je to především hudba. Potom také příběhy, třeba ve filmu. Nebo nějaký člověk, se kterým si povídám a on na mě zapůsobí také svou energií. Působí na mě hodně vlivů, příroda mezi ně také patří.
Ovlivnilo vás také Polabí? Vznikl tady nějaký obraz?
To určitě ano. Cítím se tu pěkně, je tu klid a potkávám tady lidi, kteří mě inspirují. Už jsem tady namalovala tři obrazy. Nemaluji každý den a je to pro mě hodně ve srovnání s Moskvou, kdy vznikl jeden, dva za rok.

Jaké máte plány, chtěla byste se malováním třeba živit?
Mám potřebu malovat, ale není to na chléb. Mám svou profesi, jsem zubařka a už by mělo být jen otázkou času, kdy tu začnu vykonávat praxi.