V Poděbradech žijí rodiče Jana Bubeníka, který v listopadu 1989 studoval na fakultě dětského lé〜kařství Karlovy univerzity v Praze a byl předsedou studentského stávkového výboru na této fakultě. Krátce potom stál po boku Martinu Mejstříkovi a Šimonu Pánkovi při organizaci studentského stávkového hnutí v Praze a posléze v celé naší zemi. V našem rozhovoru otec zpovídá svého syna.

Honzo, uplynulo 20 let od Sametové revoluce 1989. Co ti zůstalo v paměti z té doby, na co nikdy nezapomeneš?

Když se vrátím na úplný začátek, tak nikdy nezapomenu na ten strach, který se mne zmocnil, když nás na Národní třídě sevřely transportéry na jedné straně a kordon pohotovostního pluku na straně druhé. Tlak se stupňoval a prostoru k úniku bylo málo a kmitaly tam ty pendreky. Já a mnoho jiných jsme dobře věděli, čeho je ten režim schopný, co provedl našim rodičům. Nemyslím jen vězení, nebo Jáchymov, ale také bezbřehou šikanu, vyhazovy z práce. V tu chvíli jsem ale přes všechen ten strach doufal, že tentokrát nás ten osud lidí postižených v padesátých letech a po roce 1968, mine.

Myslíš si po dvaceti letech, že studenti v Československu sehráli v listopadu 1989 skutečně významnou, nezastupitelnou roli?

Já vím na co myslíš. Kdyby ten revoluční proces nerozjeli studenti, rozjel by ho někdo jiný. Ta změna ve společnosti byla „na spadnutí“. Ale právě studenti bývají obvykle nejvíce revolučně naladění, když je třeba něco rozbourat. A tak tomu bylo také v Praze, v listopadu 1989. Studenti se do toho pustili s takovou vervou, že nedali generaci svých rodičů šanci se nepřidat. A já jsem si postupně uvědomoval, že je to mimo jiné satisfakce pro mého dědu, který jako právník skončil v padesátých letech v uhelných dolech a taky pro mého otce, vysokoškolského učitele, který jako mnoho jiných po roce 1968 ochutnal politickou šikanu, kotelnu a podobné práce. A vzhledem k politické situaci kolem nás v Evropě, jsem věřil, že už se konečně těch komunistů zbavíme a že nás minou ty persekuce, které prožili oni. K tomu jsem chtěl svým dílem přispět.

Tys také působil za studenty v té komisi pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu na Národní třídě. Měla ta komise nějaký význam?

Musím přiznat, že ta komise byla docela bezzubá. Předvolaní papaláši nám mohli lhát, co chtěli, a my jsme je za to nemohli nijak postihovat. Myslím, že měla význam spíše symbolický. Ti lidé, jako Miloš Jakeš, nebo generál Lorenz, šéf StB, museli před komisi předstoupit a zodpovídat se partě lidí, vč. studentů v džínách a svetrech. Na naše otázky odpovídali zdvořile a slušně, ale neříkali nám pravdu. To jsme zjistili až později.

Byl jsi při tom, když Václav Havel navštívil americký kongres. Jak to na Tebe zapůsobilo?

Američané na řeč a celé vystoupení Václava Havla reagovali neuvěřitelným způsobem. On byl v té době symbolem Československé sametové revoluce. Když se počítaly ovace ve stoje, tak Václav Havel jich měl v porovnání s Walenzou a jinými, nejvíce.
On tam také řekl větu, kterou všechny přítomné překvapil: „Jestli chcete pomoci Československu, tak pomozte stabilizovat Sovětský Svaz, aby už nemohl nikoho mocensky ohrožovat.“ Na rozdíl od jiných, o peněžní pomoci tenkrát nepadlo ani slovo. Byla tam tak pozitivní nálada, že jsme se tam bavili s kongresmany ovšem možném i o možnostech nejrůznější spolupráce. Když jsem to pak v Praze vyprávěl Alexandru Dubčekovi, že bychom měli využít té situace a navazovat zčerstva obchodní a jiné vztahy, on mi odpověděl: „Janko, keď si taký chytrý, tak choď aj ty.“ Tak som išiel. Strávil jsem pak v USA čtyři roky, především studiem jazyku a ekonomie.

Nějakou dobu jsi byl poslancem Federálního shromáždění parlamentu ČSSR. Nejmladším. Co jste tam tenkrát dělali?

Především se parlament doplňoval kooptací, aby bylo možné prosadit ty nejdůležitější změny v ústavě. Zrušila se vedoucí úloha KSČ ve společnosti, Václav Havel byl zvolen prezidentem a tvořily se nové zákony pro privatizaci a další zákony, které vytyčovaly další směr vývoje našeho státu.

V červnu 1990 to už nebyla kooptace, ale byl jsi do parlamentu řádně zvolen. Proč ses pak poslaneckého mandátu vzdal?

Velmi rychle jsem si uvědomil, jak málo toho vím o životě a o světě, že nemám žádnou profesi a řídit životy spoluobčanů v takové situaci mi připadalo absurdní.

Vrátíš se někdy do politiky?

Říká se: „Nikdy neříkej nikdy!“ V této době mám vybudovanou firmu personálního poradenství, která má celkem dobré postavení na trhu práce. Umožňuje mi to věnovat se zajímavé pracovní činnosti, ve které se realizuji. A mám dvě malé děti, které chci dobře vychovat. Takže v této chvíli o návratu do politiky neuvažuji.

Co si myslíš o současném stavu naší společnosti?

Především je naše země pevně zakotvena v EU a NATO. Když se rozhlédnu po světě, vidím, že patříme k civilizovaným, ekonomicky vyspělým zemím a žijeme si celkem dobře. Záleží to na úhlu pohledu. Politicky je naše země velice neefektivní. Vadí mi velká míra korupce a neprůhlednosti ve veřejném sektoru. Politici a celá veřejná správa velmi zaostává za sektorem privátním. Z toho je mi docela smutno. Spousta politických a korupčních skandálů nám otravuje život.

Jak by měla naše společnost reagovat na současnou hospodářskou krizi?

To je na samostatný rozhovor. Takže to nejdůležitější. Nejdříve je třeba nebránit firmám, aby vydělávaly a vytvářely hodnoty. Nezatěžovat cenu práce zbytečnými dávkami a daněmi. Prostředí pro podnikání a vytváření nových pracovních příležitostí by mělo být naprosto průhledné. Když se nám to nepodaří, podnikatelé, kteří zde vlastní určitý segment trhu, se mohou přemístit do zemí, kde je pracovní síla levnější. Z nižších daní se nakonec vybere více peněz na sociální programy. Politická reprezentace by měla být rozpočtově konzervativní a sociálně odpovědná. Politici si musí uvědomit, že žijeme ve třetím tisíciletí a školství, věda a zdravotnictví by mělo být na úrovni doby.

Josef Bubeník