„A fotit můžete pod pódiem jenom první tři písničky,“ halekala na mě ženská, která mi chvíli předtím olepila zápěstí páskou a na krk pověsila fotopas.
Jojo, pomyslel jsem si, zase ty Tři sestry, ty musí mít vždycky nějaký extrabuřty. Už loni se smělo na tuto kapelu fotit jen zmíněné první tři písně. Jenže ouha! Letos tohle pravidlo platilo u všech kapel. Kolegové fotografové se o této novince vyjádřili stylem, který se na těchto stránkách nedá slušně ani reprodukovat…

Letošní Barvy léta u poděbradského Jezera měly ideální podmínky: příjemné teplo, ale ne pařák, který by ve spojení s konzumací alkoholu zdevastoval většinu návštěvníků už před soumrakem.

Wohnouti, tedy bratři Homolové a spol., upoutávali z pódia seč mohli na své nové album. Jejich prodejce dokonce rozdával zdarma výtisky Wohnout Tribune, což je plátek vydávaný fiktivním Svazem českých bohémů, který má co nejvíce informovat o novém CD a v kterém je paradoxně nejvtipnější rozhovor s Xavierem Baumaxou, který za svými koncerty po Čechách putuje na kole…

Po jejich koncertu se setmělo, nastoupili Tři sestry a taky davy před pódiem. Když jsme s kolegy začali fotit při první písničce, naprosto neomylně jsme s vedlejším kolegou dostali zásahy kelímky s pivem. Copak vlasy a prádlo, ale foťáky… „No, je to řehole, jak říká jeden z kolegů,“ poznamenal jsem směrem k druhému politému. „Ne, jsou to ču…,“ opáčil s úsměvem a cvakali jsme dál.

Po koncertu Sester stály u vstupu pod pódium tři hezké dívky, ovšem ve věku na hranici mezi základní a střední školou. „Můžete nám zavolat támhletoho ze Sester?“ dožadovaly se ochranky, která za zmíněným doběhla a prý mu požadavek vyřídila. Dotyčný pak chodil asi deset metrů od vchodu a holky vždy, když se přiblížil, vrhly toužebné a očekávané pohledy. On se však zase o kousek vzdálil. „Jé, on si snad myslí, že čekáme jinde,“ říkala se zklamáním ta největší fanynka. Naopak asi po deseti minutách to ta nejmenší fanynka rozsekla. „Je to blbec. Kdyby chtěl, dávno sem přišel. Pojďte jdeme, stojíme tu jak tři pindy,“ rozhodla. A měla recht.

Po Třech sestrách měl nastoupit Krucipüsk. Jenže mistr Hajíček měl zpoždění, o čemž svědčily dechové nástroje v rukách bedňáků. A tak se místo pogování a házení hárem začalo publikum vlnit a poskakovat v rytmu ska, vzduchem zavoněly bylinky a spravedlivě naštvané obličeje se začaly usmívat…

Máš taky pěkný tričko pro těhotnou?

„Tak tohle je absolutně nejhorší festival. Ještě se mi nikde nestalo, že bych neprodal ani jedno cédéčko,“ posmutněle konstatoval mladík v obleku, který stál v době koncertu Wohnoutů před pódiem s vysokou cedulí a krabicí s disky.

Koncert právě skončil a mladík chtěl s nepořízenou odejít a začal balit fidlátka. Jenže to nezná poděbradské publikum. Nejdřív zábava, pak byznys…
„Haló, tu ceduli tady držíš jen tak, nebo něco prodáváš?“ začal si ho dobírat první zájemce o nový nosič. Než odešel, stála u něj rodinka, která si vzala rovnou dvě cédéčka.

„A máš taky trika? Ale potřebuju nějaký pěkný a velký, jsem těhotná,“ hlásila se mladá paní, aniž by mladík stihl vyřídit předchozí objednávky.
Začal se docela slušně potit a já jsem raději vycouval. Zezadu na mě doráželi další zájemci o Wohnouty.

Tak zase tak špatný festival to asi nebude, že, mladý muži v obleku?